Příběh synagogální opony z Mladé Vožice

Zázraky se dějí?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Chcete slyšet dojemný příběh s dobrým koncem? To, co je jevilo jako krajně nemožné, se podařilo. A navíc díky tomu vzniklo i jedno přátelství přes oceán.

Tak, jak to tedy bylo? Musíme přitom zabrousit zpátky v čase…

Židé v Čechách

Židé v České republice náleží k aškenázské židovské populaci. První Židé se na území dnešních Čech usídlili již asi v 10. století. Nejvýznamnější byla od počátku pražská komunita (v Židovském městě), její osídlení se však rozšířilo do mnoha větších i menších obcí (kehil), o čemž dodnes vypovídá množství hřbitovů, bývalých synagog a čtvrtí.

Židé u nás byli v nerovnoprávném postavení tolerované menšiny, do značné míry závislé na přízni panovníka. Situace tak kolísala od relativní prosperity v období Rudolfa II., až po vyhnání Židů ze země za Marie Terezie a pogromy ve středověku. Postavení Židů se začalo zlepšovat až v době osvícenství za Josefa II., v 19. století došlo k jejich zrovnoprávnění a začalo docházet k částečné asimilaci s většinovým obyvatelstvem.

Zkáza synagog

Během nacistické okupace za druhé světové války však došlo k tragédii holokaustu, kterou nepřežilo na 80 tisíc českých, moravských a slezských Židů. Ty připomíná Památník obětí šoa. Za války nacisté vypálili a boje zničily na 70 synagog.

Dalších 105 jich pak bylo zbořeno po válce. Se záchranou se začalo po listopadu 1989. Podařilo se tak dochovat 200 synagog a 370 hřbitovů. Vlastní a spravuje je některá z deseti židovských obcí, ale i města či soukromí majitelé. Pražská židovská obec se stará o 30 synagog a 175 hřbitovů ve středních, jižních a východních Čechách.

Synagoga v Mladé Vožici…

V Mladé Vožici stála starší synagoga již na počátku 18. století. Po roce 1850 byla nahrazena novou budovou v novogotickém stylu. Bohoslužby se zde konaly až do roku 1939, tedy do počátku války. Po druhé světové válce budova chátrala, kolem roku 1960 byla z větší části zbořena, a na místě byla postavena obytná budova, která je spojena s původním rabínským domkem. Podobný osud potkal i jiné synagogy.

…a její opona

Židovskému muzeu v Praze a Federaci židovských obcí v České republice se podařilo završit historicky první případ úspěšné restituce pohřešovaného židovského rituálního předmětu původem z českých zemí. Po téměř šedesáti letech se v roce 2014 vrátila zpět do Čech synagogální opona pocházející původně z Mladé Vožice. V jejím příběhu se zrcadlí pohnuté osudy židovských komunit ve střední Evropě v bouřlivém 20. století.

(Synagogální opona v interiéru synagogy odděluje nejsvětější prostor svatostánku Aron ha-kodeš od prostoru synagogy jako takového. To znamená, že má funkci primárně oddělující. V našem prostředí, to znamená Aškenázů ve Střední Evropě, má podobu textilního závěsu. Aškenázové, též aškenázští Židé, jsou ti, jejichž předkové pocházeli ze střední a východní Evropy.)

Opona pochází z roku 1855. Je zhotovená z hnědočerveného, původně pravděpodobně červeného hedvábného sametu, v centrální části má umístěný pestrý hedvábný atlas, který je protkávaný zlatem a barevnými nitěmi, a má takový monumentální florální motiv. Její rozměry jsou 200 × 140 cm a ve středu je na brokátu zlatě vyšit rok 1855 a nápis jmenující donátory (dárce) Mošeho a Chajele Liftšicových z Blanice. Početná levitská rodina Lüftschitzů se živila vinopalnictvím. Na náhrobcích měli symbol levitské konvice.

Moše a dva další členové rodiny jsou také uvedeni na jarcajtové tabulce, zachycující jejich úmrtní dny.

(Tabulka se zhotovovala pro připomenutí dne, kdy se každoročně na památku zemřelého zapaluje svíce.)

Původ opony je jinde?

Slavně nalezená a vrácená synagogální opona z Mladé Vožice měla podle historika K. Vošty zřejmě svůj původ v Bendově Záhoří. Donátory opony z roku 1855 byli Moše Lüftschitz z Blanice s manželkou Chejlou. Tentýž Moše Lüftschitz byl o pět let dříve představeným náboženské obce v Bendově Záhoří. Je proto velmi pravděpodobné, že opona původně sloužila právě ve zdejší modlitebně a je tak jedinečnou připomínkou dávno zaniklé venkovské židovské komunity.

Do Židovského muzea v Praze se opona dostala během 2. světové války, kdy byl do této instituce svážen konfiskovaný židovský majetek ze synagog z celých Čech.

Židé v Mladé Vožici

Usídlili se tu v roce 1682. Původně se sem nesměli stěhovat. To se změnilo až po převzetí panství arcibiskupem Františkem Ferdinandem Küenburgem, kdy se tu mohly usadit čtyři rodiny, do poloviny 19. století zde smělo bydlet pouze osm rodin. Židovská obec se postupně rozrůstala, a tak v roce 1890 zde bylo již 34 rodin, celkem 160 lidí. Téměř všichni se zabývali obchodem.

Zdejší židovská komunita v Mladé Vožici přestala existovat v roce 1940. Jako poslední památka na židovské obyvatelstvo ve městě zůstala skupina čtyř někdejších židovských domů z původních šesti, které v 18. století stávaly v Židovské ulici za severozápadní stranou náměstí.

Židovský hřbitov v Mladé Vožici

Vožičtí židé byli původně pohřbíváni na židovském hřbitově v Táboře. Nové, vlastní, pohřebiště bylo situováno poměrně daleko od Mladé Vožice, mezi vesnicemi Elbančice a Vilice na katastru obce Běleč. V době založení hřbitova stála v blízkosti víska Zaluží o dvou chalupách, jež brzy nato zanikla. Židé převzali její jméno pro svůj hřbitov.

Byl založen před rokem 1723 a během 19. století pak rozšířen. Pohřbívání tu probíhalo nejpozději od 70. let 17. století. Poslední pohřby zde proběhly před začátkem 2. světové války, poté hřbitov pustnul až do roku 1996, kdy začaly opravy zdi. Při rekonstrukci byla opravena i malá obřadní síň. Dodnes se tu dochovalo asi 180 náhrobků.

Barbarství?

Přestože je hřbitov od roku 1958 památkově chráněn, došlo zde k politováníhodné události. V roce 1976 byly náhrobky v mladší části hřbitova povaleny. O deset let později byly z iniciativy Židovské náboženské obce v Praze spadlé kameny oceněny a následně prodány. Teprve poté byla ve Věstníku náboženských židovských obcí v Československu zveřejněna zpráva pro pozůstalé. Pro hřbitov to znamenalo nejtemnější období jeho historie…

Mizející židovské hřbitovy

V Čechách existuje dodnes pouze pět židovských obcí a čtyři synagogální sbory. K tomu je po republice rozeseto 334 židovských hřbitovů, z toho k pohřbům se jich využívá jen deset. Třetina hřbitovů je v uspokojivém stavu, ostatní jsou většinou zcela opuštěny a bez údržby ponechány svému osudu. Tím se stávají snadnou obětí vandalismu a zcizování náhrobků ke stavebním účelům, jež končí úplnou devastací hřbitova. Většina židovských hřbitovů se tak stává již jen zapomenutým a doslova před našima očima mizejícím posledním svědectvím staleté historie a života kdysi početných židovských obcí.

Holocaust mladovožických Židů

Tragický konec přítomnosti židovského obyvatelstva, a to nejen zde, znamenala německá nacistická okupace. Z městečka i blízkého okolí bylo 2. září roku 1942 odvlečeno do koncentračních táborů 99 mladovožických Židů (dle pamětní tabulky na zdi kostela). Zahynuly celé rodiny Fleišlova, Katzova, Jedlinského, Klinenbergerova, Mahlerova, Pachnerova, Porgesova, Polackova, Rosenbergova, Schmolkova, Silbersternova, Sommerova, Strakova, Stránského, Synkova, Weinsteinova, Winternitzova a někteří jednotlivci. Nejmladší obětí byl tehdy sotva pětiletý Jiří Klinenberger...

Jak jsem se dodatečně dozvěděl od historika K. Vošty, mladovožických Židů bylo "jen 69", jak zjistil při dokumentaci pomníků holokaustu, což samozřejmě nijak neumenšuje tragičnost celé události…

Většina mladovožických Židů zahynula v Osvětimi v Polsku a Malém Trostinci v Bělorusku. Není známo, že by někdo toto utrpení přežil, alespoň do rodného města se po válce již nikdo z nich nevrátil…

Vzpomínky potomka

O tom, že vzpomínky na tuto hrůznou dobu doposud nevybledly, jsou slova čtenáře mé FB skupiny o židovství až z daleké Ameriky:

"Otec mého otce, Edward Klinenberger, se narodil v Mladé Vožici v roce 1871 a emigroval do Chicaga ve státě Illinois v roce 1890. Narodil jsem se v roce 1942 v Chicagu – ve stejném roce, kdy nacisté zajali 8 členů rodiny Klinenbergerových v Mladé Vožici a poslali je do Terezinstadt a poté do Mali Trostince, kde byli všichni zavražděni. Mám jména 37 členů rodiny Klinenbergerů z Československa, kteří byli všichni zabiti nacisty. Hrozný! Edward Klinenberg."

Tedy, ten výše uvedený, pětiletý Jiří Klinenberger, byl strýcem tohoto potomka žijícího v Americe.

K tomu lze jen těžko cokoli dodat…

Moje zážitky

Na moje příspěvky na FB reagoval pan Klinenberg dojemným poděkováním…

"Dobrý den,

Vaše různé facebookové příspěvky o českých hřbitovech mi přinesly docela dost rodinné historie, o které jsem předtím nic nevěděl! Děkuji mnohokrát. Kvůli malým pravopisným rozdílům jen předpokládám, že moje příjmení v USA – Klinenberg – je vlastně stejné rodové jméno jako různé české verze.

Otec mého otce – Edward Klinenberg (po kterém jsem byl pojmenován) se narodil v Mladé Vožici v roce 1871 a v roce 1890 emigroval do Chicaga. Myslím, že jsem vám to řekl již dříve. V Chicagu se seznámil a oženil se s českou židovskou ženou, se kterou měl tři syny. Jeho žena pak zemřela a on si vzal její sestru, se kterou měl dalších pět dětí.

Věřím, že ve věku 81 let jsem nyní nejstarším Klinenbergem v USA... a možná i ve světě! Narodil jsem se 21. března 1942. Je ironií, že o několik měsíců později, 2. září 1942, bylo osm Židů z Mladé Vožice plus 91 dalších Židů z okolních měst zajato nacisty a odvezeno do Thieresenstadtu a pak do vyhlazovacích táborů, jak víte.

Děkujeme za zveřejnění této smutné, ale důležité historické informace. Právě jsem to předal několika dalším členům Klinenbergovy rodiny v USA včetně mého syna a dcery.

Moc vám děkuji za historický výzkum, který děláte!!"

Edward Lee Klinenberg, Chicago, Illinois, USA"

Jsou okamžiky, kdy vidím, že mé psaní má smysl…

Transporty tam, odkud není návrat možný…

Z Tábora odjely celkem tři transporty do Terezína, většina Židů byla transportována hned v roce 1942, o rok později následovali jedinci ze smíšených manželství. Z Mladovožicka na Táborsku byli Židé transportováni dne 4. září 1942, nikdo z nich se nedočkal konce války. Dne 12. listopadu 1942 bylo transportem s označením Bz odvezeno 651 Židů z okresu Tábor. Z nich pouze 9 se dočkalo konce války a o 6 se lze domnívat, že se mohli vrátit také.

O čtyři dny později následoval transport označený Cb, kterým bylo odvezeno 618 osob, z nichž se vrátilo jen 16 jedinců. Víme, že příchozí transporty byly vždy vypravovány regulérními osobními vlaky, nikoliv dobytčáky. Těmi se jelo až z Terezína dále na východ…

A nyní zpět k oponě…

Poslední inventární záznam o mladovožické synagogální oponě je z roku 1956. O tom, jak se v období minulého režimu dostala pryč do zahraničí, bohužel není nic známo. Ani její další stopy nebyly nikdy odhaleny.

Kurátoři Židovského muzea v Praze pravidelně sledují nabídky zahraničních aukčních domů. Tato mladovožická opona byla nabízena v katalogu aukční síně Sotheby's a odhadní cena se tu vyšplhala na 8 až 12 tisíc dolarů. Nicméně její hodnota je pro českou židovskou komunitu nevyčíslitelná.

Všechny sbírkové předměty totiž mají nejen muzeální hodnotu a svůj příběh, jak se do muzea dostaly, ale i něco víc. Jsou spjaty se zcela konkrétními lidmi a symbolizují ty, kteří byli zavražděni. Takže konkrétně tato opona je předmět, jehož se kdysi dotýkali Židé v Mladé Vožici.

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

A jak na žádost Židovského muzea v Praze o navrácení reagoval majitel opony? Předmět pocházel ze sbírky Michaela Steinhardta, který když se dozvěděl, že se jedná o oponu odcizenou z pražských židovských sbírek, tak žádost muzea vyslyšel a bez toho, že by chtěl jakoukoliv kompenzaci, ji navrátil zpět Židovskému muzeu v Praze.

(Michael Steinhardt je americký miliardář, manažer hedgeových fondů, filantrop a bývalý sběratel starožitností. Daroval přes 125 milionů dolarů na židovské účely. Založil síť charterových škol v hebrejštině, které jsou sekulární a otevřené Židům i nežidům. V dubnu 2017 se zapsal do historie poté, co byl vybrán jako jeden ze dvou diasporových Židů, aby zapálil oficiální pochodeň na Den nezávislosti státu Izrael jako symbol "židovské jednoty".)

A na závěr?

A tím se vracíme zpět na začátek…

Tak tedy přece jen ano, zázraky se skutečně dějí, a to nejen o Vánocích. A díky tomu byla zachráněna vzácná památka na minulost i navázáno jedno přátelství mezi lidmi přes polovinu světa. To přece není málo, co myslíte?

Literatura:

Fiedler, J. - Židovské památky v Čechách a na Moravě

Zappová, M. - Židé a Mladá Vožice

Steinová, I. - Paměť židovských náhrobních kamenů - Mladá Vožice

Vošta, K. - Židovská obec v Bendově Záhoří

Novák, T. - Poválečné dějiny židovského obyvatelstva na Táborsku

Haidler, A. J. - Židovské hřbitovy a pohřbívání

Ehl, P., Pařík, A, Fiedler, J. - Staré židovské hřbitovy Čech a Moravy

Kárný, M., Kárná, M. - Terezínské kalendárium

Holocaust. cz - https://www.holocaust.cz/transport/113-bd-praha-terezin/?fbclid=IwAR27pg96PYuxzefHXDozioujAbEhqJ93EkZgYH6PHRsBq4pT3ROHBTCaZ_g

Altprager, D. - FB skupina Synagogy

Internetové zdroje

Když umírá vojevůdce 

aneb 

výhra či ztráta 

pro zemi

Před šesti sty lety, 11. října 1424 u Přibyslavi skonal muž, jenž vstoupil nesmazatelně do českých dějin, Jan Žižka z Trocnova a Kalicha…

"…aby se milého boha bojíce, i stáli a bránili věrně pravdy boží pro věčnú odplatu".

Co na to kronikáři?

Podle kronikáře Starých letopisů českých, z doby o desítky let vzdálené, po boku umírajícího údajně stál Kuneš z Bělovic, Jan Hvězda z Vícemilic (Bzdinka) a Viktorin z Kunštátu a Poděbrad. Prý výše uvedenými slovy Jan Žižka z Trocnova předal svou pochodeň. Dalo by se říci ideální souhra náhod pro budoucího "husitského krále" Jiřího z Poděbrad, jehož otec měl být jedním z nástupců trocnovského hejtmana…

Dobový vojenský kronikář Bartošek z Drahonic Žižkovu smrt zmiňuje okrajově až v zápisech k následujícímu roku: "…léta Páně 1425 přitrhli Roháč a Jan Bzdinka, Žižkovi nástupci po jeho smrti…".

Starý kolegiát ze Starých letopisů podává tuto velmi výmluvnou charakteristiku ohledně Žižkovy smrti: "…et ibidem mortuus est Zizka, zradcze wytiepeny" -a Žižka tam zemřel, zrádce nechvalně známý (zvyjebený, zasraný). Existují názory, že jde o pozdní vsuvku do textu kolegiátova, ale důkazy pro to chybí.

P. Čornej v této souvislosti píše: "Již dříve jsem několikrát upozornil na zajímavou skutečnost. Kronikář Vavřinec z Březové pomíjí jméno slavného válečníka (Jana Žižky) v situacích, které mohly jeho pověst v očích veřejnosti poškodit. Starý kolegiát, který, ač husita, Žižku upřímně nesnášel, se takovými ohledy netrápil."

Kde se vlastně vzal náhled na Jana Žižku a na husitství, jako na vrcholnou epochu českého národa?

S mytizací husitské doby se začalo již dávno. Zachoval se nám psaný a malovaný záznam, Jenský kodex, proslulý pozdně středověký iluminovaný rukopis z konce 15. století, jehož originál se nalézá ve sbírce rukopisů Knihovny Národního muzea v Praze. Kodex vznikl v Čechách někdy na přelomu 15. a 16. století v prostředí dědiců původního husitství.

"Jenský kodex, spojující dohromady několik různých rukopisů, je stručně řečeno manifestem českého husitství a reformace. Stoupenci kazatele Jana Husa tu textem i na malovaných obrazech brojí proti všemu, co jim vadí na katolické církvi. Špatný duchovní pastýř je jako vlk dávící svoje ovečky, dočteme se v knize. A husité nechtěli být ovcemi. Vysněný nebeský ráj je v Jenském kodexu zobrazen jako nedobytná pevnost, v níž vládne Kristus a Janu Žižkovi svěřil klíč od rajské brány. Husitský vojevůdce tak nahradil sv. Petra, který byl tradičně považován za nebeského portýra."

Jak vidno, použití historických událostí jako propagandy není rozhodně novodobým vynálezem.

Nelze přehlédnout přímo explozivní nárůst zveličování významu osoby táborského hejtmana a husitství jako hnutí ve druhé polovině 19. století. Doba národního obrození přinesla zaujetí vlastními dějinami pro povzbuzení a útěchu. Pro tento "vznešený cíl" se příliš nehledělo na historickou pravdivost, ale především na ideové vyznění osob a událostí.

V podobném duchu pokračovala i doba tzv. První republiky. "Tábor je náš program!", pronesl T. G. Masaryk po návratu z exilu. Velmi známý výrok předznamenal pohled na husitskou dobu. Čtyřicet poválečných let dotáhlo zneužití dějin pro své účely až ad absurdum.

Malá rekapitulace doby husitské a náhledů na Jana Žižku

V době husitských válek upadlo hospodářství do katastrofálního stavu, obchodní styky se zahraničím byly výrazně oslabeny, stejně tak domácí produkce, hodnota české mince výrazně poklesla. České země ztratily za patnáct let bratrovražedných bojů zhruba polovinu obyvatelstva, po řadě neúrodných let, v důsledku válečných útrap a hospodářské blokády je sužoval hlad a nemoci. Vypukl hladomor a v roce před lipanskou bitvou nebylo už ani obilí na zasetí. K tomu epidemie moru, takže nazvat období mezi roky 1419 až 1434 apokalypsou je zcela na místě.

Ovšem historik P. Čornej má na situaci odlišný názor: "Jedním z největších vkladů českého národa do světových dějin bylo husitství. A to přes všechny stíny a problémy, které přineslo…" Ano, v době národního obrození by jistě s touto tezí plně obstál, ale dnes…?

Jak uvádí J. Konáš, již v únoru 1422 se v Písku konala synoda táborských kněží, na níž Mikuláš z Pelhřimova obhajoval svůj názor, že: "jedinou normou křesťanského života je Nový zákon". Jednohlasné usnesení synody odmítlo "utiskování nevinných".

P. Čornej vyjmenovává tři zásadní atributy zaměřené především vůči Žižkovi, jež synoda odsoudila: "nepřiměřené násilí, touha po kořisti a snaha vydobýt si na válečném poli světskou slávu".

Friedrich von Bezold v knize K dějinám husitství píše: "Palacký ostatně přiznává, že Žižka sám neznal pražádných ohledů a lidskosti, měl-li před sebou "nevěřící" dle svého smyslu. Za jeho vedení přihodily se také nejšerednější výbuchy ukrutenství; nešťastníky, kteří do jeho rukou padli a kteří pro Boha prosili, že chtějí přistoupiti k víře táborské, nechával zmírati bez milosrdenství v plamenech. Ostatně vedla se tehdy válka vůbec způsobem přebarbarským a řádná justice hrdelní prováděla se s odpuzující surovostí; v tomto obecném krveprolití, hranicích a hrůzách muk nepůsobí děsy válek husitských nikterak dojmem neobyčejným."

Tedy i sami husitští kněží viděli, kam začíná prosazování Pravdy Boží směřovat a jakým způsobem se prosazuje.

Byl to právě Jan Žižka, kdo měl hlavní slovo v husitských věcech během let 1420-24. Postupně se z něj skutečně stal obávaný vojevůdce, ale nikoli pro svá slavná vítězství, ale pro nebývalou krutost skrytou pod pláštíkem hlásání bohulibých myšlenek. V tom ostatně nebyl ani první ani poslední v dějinách lidstva.

J. Pekař k tomu uvádí: "Žižka dává přednost útokům na malé městečko před pokusem o dobytí nepřátelské pevnosti většího významu".

Jan Žižka se pomalu dostával do stále větší izolace a ztrácel spojence. Důvodem byla až sadistická krutost jeho vojsk namířená proti civilnímu obyvatelstvu, kněžím a církevním řádům. Ničení, vraždění, upalování a kořistění, to byl denní chléb jeho vojska hlásajícího Boží slovo ohněm a mečem.

P. Čornej píše, že: "Rychlé obroušení hran po Žižkově skonu napovídá, že nepřemožitelný válečník budil v poslední době svého života nesouhlas, nevoli, ba přímo animozitu. Svou nesmiřitelností, neochotou brát v potaz i jiné názory i způsobem války husity více rozděloval, než spojoval".

Jak vypadalo husitství v praxi?

Snad nejlépe to vystihuje známý verš z bitevní táborské písně, jak uvádí historik Josef Pekař. "…bijte, zabijte, žádného neživte…" Ostatně píseň začíná příznačně: "Ktož jste boží bojovníci a zákona jeho". J. Pekař dále pokračuje, že: "zde také najdeme výrazné stopy názoru, že válka, již vedou bojovníci boží, je svatá válka a blaze každému, kdo na pravdě sejde. Ve verších zřetelně vidíme psychologii bojovníků božích, kteří v jedné strofě velebí pána a v následující strofě modlitbu uzavírají vražedným a v radosti zabíjení se kochajícím vyzváním."

Co říkali Žižkovi současníci?

Táborský kněz Mikuláš z Pelhřimova zvaný též Biskupec kupříkladu ve své kronice o dějinách Tábora nezmiňuje Žižku ani jednou, přestože oba byli zakladatelé města a osobně se znali. Podle J. Pekaře "Pozdější Tábor nerad vzpomínal na svůj záchvat chiliastický a temně fanatického ducha jeho".

Jakoubek ze Stříbra uvádí, že: "Válka pro krev Kristovu zvrhla se rychle v lakomství, ukrutenství, vraždy, nenávist, krádež".

Jan z Příbrami píše: "Dnešní válečníci naplnili zemi tyranií, loupeží, vraždou a útiskem chudých lidí".

Stručná data ze životopisu Jana Žižky

Jan Žižka se narodil zřejmě někdy kolem roku 1360 na trocnovském dvorci u Českých Budějovic. V roce 1384, tedy zhruba ve svých čtyřiadvaceti letech prodává veškerý svůj majetek, což byl jeden lán půdy v nedalekém Čeřejově. Z pramenů pak mizí na dlouhých dvacet let. J. Pekař usuzuje, že "působil ve službě někde na venkově", P. Čornej píše, že "ve vojenských službách v cizině". Dost možná se účastnil stoleté války mezi Francií a Anglií jako námezdní žoldnéř.

Další záznamy o něm máme z roku 1405, kdy je Žižka uváděn jako člen lapkovské (loupežnické) tlupy Matěje Vůdce. O tom se dočteme v popravčích knihách rožmberských a jihlavských. V roce 1409 obdržel omilostňující list krále Václava IV. V roce 1410 zachycují prameny Žižkovu přítomnost v bitvě u Grunwaldu v Polsku. V roce 1414, již jako vrátný v královské službě, kupuje dům Na příkopě za 50 kop grošů. Zanedlouho, v roce 1416, dům prodává a kupuje levnější u Židovského města za 13 kop grošů.

Co je ale významná skutečnost, v září roku 1415 Žižka nepodepsal ani nepečetil tzv. Stížný list do Kostnice proti upálení Jana Husa, ač tak učinilo 452 českých a moravských šlechticů. Spekuluje se, že buďto se o politiku nezajímal anebo v tuto dobu nepobýval v Čechách. Mohl by se jako ostřílený voják účastnit významné bitvy u Azincourtu ve Francii v říjnu 1415…

Znal Jan Žižka Jana Husa? O osobním setkání či dokonce známosti Jana Žižky s Janem Husem prameny zarytě mlčí…

V roce 1419, kdy bylo Janu Žižkovi již asi devětapadesát let, zasáhl poprvé do počínajícího husitského dění svou účastí po boku chiliastického kněze Jana Želivského. Tou událostí byla První pražská defenestrace 30. července 1419.

Tím se budoucí hejtman zapojil na příštích pět let do husitské revoluce, jíž bychom mohli označit s klidným svědomím jako občanskou válku. Tedy v době sudoměřské bitvy a založení Tábora, roku 1420, bylo Žižkovi zhruba 60 let. V té době by byl již velebným kmetem, ale jeho fyziognomie, a navíc zřejmě dennodenní vojenská fyzická činnost, mu umožňovala držet se ve formě.

Jak víme z historie, Jan Žižka nakonec umírá 11. října roku 1424 ve svých zhruba čtyřiašedesáti letech při obléhání Přibyslavi. Příčina smrti je dodnes neznámá, spekuluje se o vředu….

První pražská defenestrace

30. července 1419 proběhla první pražská defenestrace, považovaná za počátek husitských válek. Spočívala v zabití protihusitských novoměstských konšelů jejich svržením z okna radnice. Událost byla nepochybně předem připravená a velké slovo v ní měl pozdější imperátor v Praze, bývalý mnich snad ze želivského kláštera, ovlivněný učením valdenských, Jan Želivský. Dle svědectví Vavřince z Březové se útoku na radnici zúčastnil také Jan Žižka.

U Sudoměře, mýty a legendy

Jak vlastně probíhala a jak dopadla snad nejznámější bitva doby husitské? Proběhla 25. března 1420 v jihočeské krajině mezi Strakonicemi, Pískem a Protivínem. Co o ní tedy dnes vlastně víme? Co autor, to jiný pohled. Od současníků bitvy, přes vzdálenost několika desetiletí, až po novověk.

Dva ze čtyř dobových dokumentů o bitvě nepíší vůbec a druhé dva rozhodně nehovoří o nějakém jednoznačném vítězství husitské strany. Tedy z těchto čtyř pramenů, z nichž dva bitvu vůbec nezmiňují, vycházeli novodobí a věhlasní historici v následujících staletích.

Dle historiků, měli husité ztráty zhruba 10% ze svého počtu, což činilo asi čtyřicet lidí. Dalších třicet bylo zajato a odvedeno na Hory Kutné. Řada byla zraněna těžce, ty zanechali v okolních vsích na druhý den, ti s lehčím zraněním dále pokračovali. Tedy čtvrtina až polovina stavu husitského houfu byla boje neschopna.

Význam této, snad jen pouhé šarvátky, se v novodobé historii zveličil do obřích rozměrů. Přitom to dost možná bylo jen zcela nevýznamné střetnutí, jež soudobému vojenskému kronikáři Bartoškovi z Drahonic ani nestálo za zaznamenání. Ostatně podobných střetů bylo v rozbouřeném 15. století nepočítaně.

Hradiště nad Lužnicí, zvané Tábor

Již za krátkou dobu (někdy zkraje měsíce dubna 1420), se konala v Táboře volba hejtmanů města. Byli čtyři a stali se jimi: "Mikuláš z Husi, Chval Řepický z Machovic, Zbyněk z Buchova a Jan Žižka."Volba nepochybně reflektovala dosavadní zásluhy, renomé a autoritu.

Bitva na Vítkově, velký mýtus

1. března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti krále Zikmunda Lucemburského a deklaroval křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům. Bitva s křižáky jihovýchodně od tehdejších pražských hradeb se odehrála 14. července 1420, na hřebenu vrchu Vítkova. J. Konáš píše, že "patří k nejslavnějším českým mýtům ve stylu legend o vítězství hrstky hrdinů nad statisícovým vojskem nepřítele".

Boj o Vítkov započal o hodině nešporní, tedy okolo čtvrté odpolední. Trval asi hodinu. Jan Žižka velel skupině zkušených vojáků, jež si sám vybral. Na hoře Vítkov, stojící v předpolí pražských hradeb, nechal zbudovat dva dřevěné sruby, s kamennou podezdívkou, kamennou zeď a trojitý příkop. Proti opevnění vyjelo kolem tisícovky míšeňských a rakouských jezdců. Do boku útočícím jezdcům vpadl oddíl pražanů zleva, čímž došlo k zakolísání a pádu mnoha jezdců do údolí.

Tím také skončila ona slavná bitva…

Hrad Kalich

I když Vavřinec z Březové píše o dřevěném srubu, zbytky kamenných zdí vypovídají o něčem jiném. J. Pekař píše: "Ujav jí v držení vlastní (původní tvrz), dal tu budovati hrad zděný, jemuž dal jméno Kalich – i hlásná věž na skále vztyčená měla prý podobu Kalicha". V roce 1422 Žižka dobyl a připojil ke svému novému panství blízký hrad Panna.

Od roku 1421 až do své smrti vydal Jan Žižka na výstavbu a provoz hradu Kalich asi 2000 kop grošů, za což by snadno pořídil celé panství s dvaceti až třiceti vesnicemi.

Jan Žižka a kněží

Pronásledování, vraždění a upalování duchovních osob prováděl Jan Žižka se svým vojskem přímo s fanatismem, o jehož důvodech dnes můžeme pouze spekulovat.

Ke kněžím měl vojevůdce vůbec přezíravý vztah. Ti, které si pustil k sobě blíže, se dají definovat jako militantní extrémisté. "Krvavý kněz" Jan Želivský, "militantní chiliastický kazatel" Václav Koranda, "extrémistický avanturista" královohradecký kněz Ambrož.

Jan Žižka po smrti

Právě kněz Ambrož převezl ostatky hejtmanovy z Přibyslavi do Hradce Králové k poslednímu odpočinku. Zápis ze Starých letopisů praví: "Potom kněz Prokůpek a kněz Ambrož provázeli mrtvého bratra Žižku až do Hradce Králové a tam ho pohřbili v kostele sv. Ducha u hlavního oltáře. Ale potom byl přenesen do Čáslavi a tam pohřben v kostele". Historik J. Pekař říká: "Čestný hrob Žižkův u sv. Ducha neobstál déle, než panství kněze Ambrože v Hradci". Přesun jeho ostatků do Čáslavi proběhl za naprostého nezájmu veřejnosti…

Politické dědictví Jana Žižky

Vojevůdce po sobě nezanechal žádný politický manifest. V několika málo dopisech, jež se dochovaly, nalezneme pouze výzvy k dalším bojům a výhrůžky těm, co by chtěli válku ukončit…

Jaký tedy byl Jan Žižka z Trocnova?

Jistě výborný a zkušený voják, přemýšlivý i lstivý vojevůdce. Ale také nemilosrdný válečník nechávající poražené věšet, topit, upalovat či vhazovat do vápenky. Doba první poloviny 15. století byla plná kvasu a voják typu Žižkova se tu musel cítit jako ryba ve vodě.

Jaký tedy byl? Můžeme soudit především podle jeho skutků, jež jsou dostatečně známé. Jak praví Evangelium podle Matouše: "Po jejich ovoci poznáte je..." Také by se dalo říci "Po jejich skutcích poznáte je..."

A na závěr?

Z husitské doby vyšel kupodivu jako vítěz nikoli Jan Žižka, ale Petr Chelčický a jím prosazované myšlenky. Kdo to byl? Reformátor, náboženský a sociální myslitel, jehož ideje, prosazované nikoli silou zbraní, ale silou ducha, přetrvaly, jsouce přetaveny v učení Jednoty bratrské, jež existuje dodnes…

Literatura:

Čornej, P. - Jan Žižka

Čornej, P. - Světla a stíny husitství

Čornej, P. - Husitská revoluce: příčiny, průběh, výsledky

Čornej, P. - Lipanská křižovatka

Čornej, P. - Lipanské ozvěny

Čornej, P. - Stížný list 1415-2015

Čornej, P. - Husitství a husité

Čornej, P. - Husitská revoluce

Pekař, J. - Žižka a jeho doba

Šmahel, F. - Jan Žižka z Trocnova

Šmahel, F. - Husitská revoluce

Tomek, V.V. - Jan Žižka

kolektiv - Ze starých letopisů českých

kolektiv - Ze zpráv a kronik doby husitské

Vavřinec z Březové - Husitská kronika

Rokyta, J. - Násilí v husitských Čechách mezi lety 1418-1422

Hás, J. - Z rodinného života husitských hejtmanů

Kolektiv - Husitský Tábor

Barták, Z. - Tábor 1420-53

Bezold, F.- K dějinám husitství

Urbánek, R. - Žižka v památkách a úctě lidu českého

Konáš, J. - Důvěrná zpráva o Janu Žižkovi

Kalný, A. - Popravčí kniha pánů z Rožmberka

Boubín, J. - Petr Chelčický: Myslitel a reformátor

Internetové zdroje

Příběh velké lásky stvořil 

velké tajemství

Láska slavného muže a neznámé služky mívá málokdy šťastný konec. Zvláště, když domácnosti velí sestra, stará panna. Taková, jaké už z podstaty tyto ženy bývají, zklamané, zhrzené a jiné lásce nepřející.

Láska byla velká, ale nepevná a podle toho to také dopadlo. Ze všeho zůstal jen malý lístek? A kdeže najdeme onen zaslíbený kraj?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

"Kdyby nebylo Fanynky, nebylo by srdce", napsal na zadní stranu listu s kresbou obličeje své milované dívky malíř Josef Mánes, ve chvíli, kdy se navěky loučili….

Ale, co tomu přecházelo? Pohodlně se usaďte, neboť příběh, jenž ale nebude mít konec podle třígrošových románů, právě začíná…

Kdo byl Josef Mánes

Narodil se v roce 1820. Byl to významný český malíř, ilustrátor, grafik a jeden z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. Je považován za mistra české malby a krajinářství v období romantismu a realismu. Umělecké sklony zdědil po otci a strýci, i jeho sourozenci Quido a Amálie byli nadaní. Spolu s nimi žil v rodném domě v Praze. Domácnost však vedla Amálie, a podle toho také všechno dopadlo…

Jeho osobní život byl zaslíben výtvarnému umění a ženám. Byl šťastný v období studií, konjunktury svých prací, bohémské nezávislosti a obrozeneckých ideálů. Společenskou angažovanost v národním obrození (ač jeho rodným jazykem byla němčina a česky se naučil teprve v dospělosti) projevoval zejména jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj, četné sokolské a jiné spolkové prapory, insignie a diplomy.

První setkání

Mánes studoval i cestoval po Evropě a když se v sedmadvaceti letech vrátil domů, pracovala u nich nová služka, dívka, jež doslova ovlivnila celý jeho další život...

Kraj Mánesovy Josefíny

Tichá a skromná, ale přesto půvabná, je tato krajina. Žitné lány a pahorky s borovými lesíky, boží muka, červené střechy vesnic, nad kterými vykukují věžičky kostelíků a venkovských zámečků, pozadí rámují tmavé lesnaté kopce.

Takhle nějak vypadala a myslím, že stále vyhlíží, krajina okolo Sedlčan. Klidná, nespěchající, žijící si vlastním životem. A v ní malá víska Kňovice, naší pouti cíl…

Ta naše vesnička, i když je maličká,

jak ji mám rád.

Zjara v ní zavoní květy lip, jabloní,

barvami zahoří kdejaký sad…

Říkala si tyto verše i naše hrdinka? A která to vlastně byla? A cože měla společného se slavným malířem? To je ale otázek…

Františka (Fanynka) Šťovíčková a Kňovice

"Bylo to roku 1825, kdy se v Kňovicích, v chalupě čp. 6, narodila dcera chudého truhláře. Při křtu dostala jméno Františka, ale říkali jí Fanynka." Se svými čtyřmi sourozenci prožívala venkovský život běžný v té době. Pásla husy, capala bosýma nohama v blátě i sněhu. (Rodný dům Fanynky v Kňovicích dosud stojí a sídlí v něm OÚ.)

A když dospěla, nebylo široko daleko větší krásky. Chalupa nedokázala tolik hladových krků uživit, tak, když jí bylo dvaadvacet let, odešla s uzlíkem hledat službu. Vydala se časně ráno na Cholín k řece Vltavě, odkud se na voru dostala až do Prahy.

V Praze, ve Spálené ulici, vstoupila do služby k malířské rodině Mánesů. Rodině zde vládla pevnou rukou energická Amálie, starší sestra Josefova. Ta se mimo jiné starala i o to, aby dámské známosti jejích dvou bratrů byly na úrovni a nestrpěla nic, co by vybočovalo ze zaběhlých pořádků.

Příběh nešťastné lásky

Mladému malíři Josefovi krásné děvče okamžitě padlo do oka, byl jí doslova a do písmene okouzlen. Zrodila se, jak jinak, velká láska. Fanynka Josefovu lásku opětovala, podporovala ho a povzbuzovala k další umělecké práci, když ochaboval.

Sedmadvacetiletý Josef věděl, že se do ní nesmí zamilovat, svým citům ale poručit nedokázal. Když Fanynka při malování aktu poprvé odložila své šaty, jeho srdce již bilo jen pro ni. Po třech letech, někdy v roce 1849 či 1850, pak otěhotněla. Přísná a životem zatrpklá, stará panna Amálie, však zasáhla tvrdě, Fanynku propustila ze služby a vyhnala ji i z domu.

Josef Mánes, ačkoliv si chtěl Fanynku vzít, nedokázal své rozzuřené sestře oponovat, byl sice citlivý, ale zároveň také plachý a neprůbojný člověk a nakonec podlehl. Ponechal ubohou Fanynku v jejím stavu svému osudu. Bohužel nenašel v sobě dostatek mravní síly, aby se sestře vzepřel. Svou lásku tak zanechal napospas osudu a zlým jazykům…

Chvíle rozloučení

S Fanynkou se ale Mánes loučil velmi těžce. Vzal do ruky tužku a na lístek nakreslil její tvář. Na zadní stranu napsal své zoufalé vyznání: "Kdyby nebylo Fanynky, nebylo by srdce".

Opět zpátky doma

Fanynka, nemajíce kam jít, vrátila se do rodných Kňovic, kde se jí v opovržení lidí v roce 1850 narodila dcera. Tu pojmenovala Josefa (Josefina), po otci. Mezitím Josef Mánes scházel steskem po své drahé Fanynce a jeho beztak chatrné zdraví se dále ještě zhoršovalo.

Když byly malé Josefince tři nebo snad čtyři roky, tajně za ní i za Fanynkou přijel do Kňovic na návštěvu. Přál by si je míti obě u sebe, ale jeho sestra to nedovolila.

Josef byl velmi nešťastný a vyčítal si, že měl být statečnější. Byl zlomený, marně hledal chuť do života. Ani Františka však neměla na růžích ustláno. Jako na svobodnou matku se na ní lidé dívali skrze prsty (byla tehdy jiná morálka než dnes). Nepřátelské ovzduší citlivou Fanynku ničilo.

Byla dokonce natolik zoufalá, že se odvážila zaklepat u Mánesů, aby ji i s dcerkou přijali zpět. Ale necitelná Amálie před ní znovu nelítostně přibouchla dveře. Fanynka však již zůstala v Praze, kde se posléze také vdala a pracovala jako ošetřovatelka v chudobinci.

Josefína

Sestra Fanynky byla klíčnicí na zámku v Kňovicích. Právě ve zdejší zámecké knihovně získala Františka a její dcera Josefína vychování a vzdělání. Svou krásou si Josefína získala přízeň tehdejších majitelek zdejšího panství, sester Wangových. Po otci prý zdědila štíhlou a vysokou postavu.

Provdala se za březnického rodáka, českého novináře a spisovatele Františka M. Hovorku. Josefínina nejstarší dcera Olga měla malířské nadání a vystudovala Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Fanynka ji měla ze všech čtyř vnuček nejraději a každý večer na ni netrpělivě čekala, aby ji mohla po výuce doprovodit domů.

Poslední setkání s otcem

Josefina se s otcem pak mohla rozloučit až na jeho pohřbu v roce 1871. Lékařská zpráva o jeho úmrtí určuje nejasnou diagnózu, ochrnutí mozku. Zemřel po několika letech utrpení v necelých jednapadesáti letech. Pár dní po smrti bylo jeho tělo uloženo na Olšanech.

Pohřbu se účastnila i hezká plavovlasá dívka v černých šatech. Pomalu přistoupila k rakvi a položila na ni vavřínový věnec. Byla to dvacetiletá Josefína, Mánesova vlastní dcera.

Naproti tomu, Fanynka se dožila 85 let.

Tajemství slavného obrazu

Fanynka s velkou pravděpodobností stála Mánesovi modelem k nejkrásnějším ženským postavám, jež vytvořil. Jsou to klasické akty "Jitro", "Večer" a akvarel "Sv. Máří Magdaléna".

Ovšem nejznámější obraz ženy s obnaženými ňadry, "Josefina", byl zřejmě taktéž namalován podle modelu Fanynky Šťovíčkové. Sám Mánes to za svého života nikdy neprozradil a obraz dostal své jméno dokonce až dvacet let po jeho smrti. Byl nazýván česká "Mona Lisa".

Podle věrohodných zpráv Fanynka potají s Josefínou navštěvovala Josefa Mánesa v jeho ateliéru. Právě tehdy zřejmě vznikl slavný portrét, který Mánes až do své smrti ukrýval, aby se tak vyhnul otázkám, která žena mu stála modelem.

Některé zdroje, mj. Wikipedia, uvádějí, že se jedná o idealizovaný ženský portrét. Pro jemné gesto ruky a bílou pleť mohla být prý inspirací Hellichova podobizna Boženy Němcové.

Touto otázkou se zabýval i Jarmil Krecar, který naznačil, že obraz "Josefina" skutečně může být portrétem Františky Šťovíčkové.

Spisovatel František Kožík podložil svůj životopisný román "Josef Mánes" podrobným studiem historických dokumentů. V doslovu uvedl zdroj (vzpomínka dcery Josefiny), podle kterého docházelo i po vyhnání Františky k setkáním malíře s jeho dcerou Josefinou i její matkou. Na základě těchto informací vložil do románu i scénu, ve které byla modelem k obrazu "Josefina" právě Františka Šťovíčková.

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Tak jsme se tedy ocitli na konci příběhu velké, ale nešťastné lásky jednoho slavného malíře a jedné chudé, venkovské dívky. Nedokázali vzdorovat okolnostem a jejich příběh by se tak mohl stát tuctovým příběhem té doby, pán a služka…

Nebýt ale onoho slavného obrazu, jenž v sobě dodnes skrývá velké tajemství. Kdo je žena na něm vyobrazená? Vzdal tím skutečně slavný malíř poctu své životní lásce ze Sedlčanska? Myslím, že to už asi nezjistíme…

A na závěr?

"Kdyby nebylo Fanynky, nebylo by srdce"… Bylo anebo nebylo, kdo z nás ví?

Literatura:

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Čáka, J. - Sedlčansko

Macková, O. - Josef Mánes

Kožík, F. - Josef Mánes

Internetové zdroje

Mučedník, 

jenž se nestal svatým, 

a svatý, 

co nebyl mučedníkem

Kde se vzal svatý na mostě aneb velká legenda z malé chyby? Mýlí se jedna z našich největších legend?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Jan (Johánek) z Pomuku či Jan Nepomucký? Který z nich se vlastně stal nejvýznačnějším barokním světcem? Nutno hned zkraje říci, že zrod tohoto svatého byl napínavý a možná až dobrodružný.

Dávno, pradávno, že už na to nepamatují ani ti nejstarší z nás. Počátek slavné legendy o Janovi musíme hledat až v době předhusitské. Tehdy se započaly události, jež pokračují v podstatě až dodnes. Pojďme společně nadzdvihnout oponu času a podívejme se, jak, že se to všechno vlastně událo. Když ne jistě, tedy alespoň pravděpodobně…

Kdo je nejslavnější český světec?

Na 16. květen připadá v liturgickém kalendáři svátek tohoto kněze, mučedníka a českého zemského patrona. V tento den se také tradičně konaly svatojánské poutě, mše a slavnosti.

Sv. Jan Nepomucký je patronem Česka, Bavorska, loďařů, vorařů, mlynářů a všech, kteří potřebují pomoc u vody, dále duchovních, cti a zpovědního tajemství, také proti vodnatosti. Docela dlouhá řádka povinností…

Příběh se začíná…

Jak jinak začít než narozením hlavního hrdiny. I když v tomto příběhu budou hlavní protagonisté dokonce dva. Jeden člověk, druhý mýtická postava…

Tak tedy v době panování "Otce vlasti", za krále a císaře Karla IV., přišel na svět někdy mezi léty 1341-5 Jan (Johánek) v obci Pomuku později Nepomuku. Jan se psal výhradně z Pomuku, ale pozdější světec byl Jan Nepomucký. Již zde, na úplném počátku příběhu se začínají objevovat rozpory. Však ještě uvidíme. S určitostí pouze víme, že otcem Jana z Pomuku byl Velflín či Volflín, pomucký rychtář mezi léty 1355 až 1367, kdy pravděpodobně zemřel, neboť v roce 1369, kdy se objevuje poprvé ve veřejných listinách zápis Jana (Johánka) z Pomuku jako veřejného notáře, se o něm tehdejší klerik pražské diecéze zmiňuje již jako o zemřelém. O matce nevíme zhola nic, stejně tak, kde získal Jan své prvotní vzdělání a kdy z Pomuku-Nepomuku odešel do církevní služby.

Na dobu vlády Karla IV. se později vzpomínalo jako na staré dobré časy. I když ke konci jeho vlády započaly problémy, jež měly ovlivnit polovici 15. století. Tedy papežské schizma…

Kariérní vzestup

Poprvé se objevuje jméno Jana z Pomuku v polovině roku 1369, a to již s titulem veřejného notáře. Jako takový musel tedy dosáhnout poměrně vysokého vzdělání, a to minimálně znalost latiny, stejně jako ovládání složitých pravidel pro sepisování úředních listin. Potřebnou kvalifikaci zřejmě získal v kanceláři pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, jenž měl od Karla IV. právo jmenovat nové císařské notáře. Tento úřad zastával deset let.

Již v době notářského působení se dal zapsat na právnickou fakultu v Praze, kde dosáhl roku 1381 hodnosti bakaláře, načež se vydal studovat na univerzitu do Padovy, kde byl v roce 1386 zvolen zahraničním rektorem a v roce 1387 zde dosáhl doktorátu církevního práva. Ještě téhož roku mu byl tento titul uznán i Karlovou univerzitou.

V letech 1389 až 1393 zastával Jan z Pomuku již tři významné církevní funkce. Byl kanovníkem kolegiální kapituly u sv. Jiljí a od roku 1390 žateckým arcijáhnem a zároveň farářem a kanovníkem vyšehradským.

V roce 1389 se stal generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, tedy druhým mužem arcidiecéze a arcibiskupovým zástupcem ve většině správních záležitostí. Vřadil se tak do zástupu významných mužů, zastávajících tento post.

Pražští arcibiskupové v této době

Arnošt z Pardubic (1344-64)

Jan Očko z Vlašimi (1364-78)

Jan z Jenštejna (1379-96)

Olbram (Volfram) ze Škvorce (1396-1402)

Zbyněk Zajíc z Hazmburka (1403-11)

Generální vikáři v této době

Boreš Maníkův z Prčice (1370-1373)

Slavný prčický rodák Boreš Maníkův byl jmenován vikářem roku 1370 druhým pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. V roce 1373 Boreš v úřadu končí a do konzistoře pražského arcibiskupa nastupuje jako notář Jan (Johánek) z Pomuku. Ten dosáhl titulu generálního vikáře za dalších šestnáct let.

Po nástupu třetího pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna se Boreš Maníkův stal jedním z jeho předních rádců. Byl už pokročilého věku, když na naléhání arcibiskupa přijal v roce 1380 úřad oficiála. V úřadu setrval pouze do roku 1383, kdy se ho vzdal. Zakusil v něm mnoho trpkostí.

Kuneš z Třebovle (1377-78, 1386-89)

Úřad generálního vikáře pražské arcidiecéze zastával Kuneš již ke konci pontifikátu Jana Očka z Vlašimi v letech 1377–1378. Setrval v něm až do poloviny roku 1382, kdy už arcibiskupský úřad vykonával Jan z Jenštejna. Tentýž rok se zúčastnil Jenštejnovy výpravy do Říma. Mezi roky 1382–1386 v úřadu nepůsobil. V roce 1386 se znovu objevuje v této funkci. V září 1389 Kuneš post generálního vikáře opustil. V úřadu generálního vikáře ho posléze nahradil právě Jan z Pomuku.

Jan (Johánek) z Pomuku (1389-1393)

Úřad zastával za arcibiskupa Jana z Jenštejna.

Mikuláš Puchník z Černic (1384-?, 1393)

Stal se roku 1386 kanovníkem u sv. Víta na hradě Pražském. Roku 1393 byl králem Václavem IV., spolu s generálním vikářem Janem z Pomuku uvězněn a mučen. Když podepsal list slibující věčné mlčení o té věci, byl propuštěn na svobodu. (Jan z Pomuku takové štěstí neměl.) Po smrti Jana z Pomuku se stal opět generálním vikářem arcibiskupa, ještě v listopadu téhož roku jej arcibiskup z neznámé příčiny úřadu zbavil. Roku 1402 po smrti arcibiskupa Olbrama byl volen kapitulou za jeho nástupce a také papež ho potvrdil, zemřel však ještě před svým vysvěcením.

Co předcházelo smrti Jana z Pomuku?

Bylo to v neklidné době sporů mezi arcibiskupem a králem Václavem IV., jež povstaly kvůli velkému západnímu schizmatu a také kvůli jmenování biskupů a vůbec vysokých církevních hodnostářů.

Ačkoli se v mladém věku Václav IV. s Janem z Jenštejna přátelili, v době započetí papežského schismatu (tedy období dvou papežů) byl jejich přátelský vztah již minulostí. Jejich roztržky a spory o moc a vliv, zápolení o obsazování far a jiných církevních prebend vyvrcholily na přelomu roku 1392 a 1393.

Král plánoval vytvoření nového biskupství v západních Čechách, jehož hospodářskou základnu by tvořily statky kladrubských benediktinů, mělo to oslabit moc arcibiskupa a stát se prebendou pro královy oblíbence. Tento záměr lze proto pokládat ze strany královského dvora bezesporu za útok, sloužící k oslabení arcibiskupových pravomocí. Způsob byl jednoduchý, po smrti představeného kladrubského kláštera neměl již být žádný nový představený volen. Ke smrti opata však došlo v době, kdy král pobýval na lovu v žebráckých lesích. Mniši obratem zvolili nového opata, a tuto volbu záhy prostřednictvím Jana z Pomuku dne 10. března 1393 arcibiskup Jan z Jenštejna potvrdil.

Král se o volbě nového opata dozvěděl se zpožděním několika dnů. Tento akt ho pochopitelně silně pobouřil a arcibiskup, který si byl závažnosti a důsledků onoho právního aktu velmi dobře vědom, se raději uchýlil na svůj roudnický hrad.

Osudový 20. březen 1393

Tedy nakonec se tohoto dne brzy ráno sešli ke smírné schůzce král Václav IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Stalo se to v komendě johanitů na dnešním Velkopřevorském náměstí v Praze, kam se arcibiskup dostavil v doprovodu svého hofmistra, rytíře Něpra z Roupova, oficiála Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha a generálního vikáře Jana (Johánka) z Pomuku.

Po krátké hádce nechal král Václav IV., údajně posilněn alkoholem, však vydat příkaz k jejich zatčení a pouze arcibiskupovi Janu z Jenštejna se podařilo uniknout. Zadržení byli odvedení na Pražský hrad, kde je údajně vyslýchal sám král. Poté se pokračovalo na Staroměstské radnici, kde byli opět podrobeni výslechu, a nakonec na staroměstské rychtě, kde zažili již skutečné mučení.

Postup útrpného práva probíhal tak, že byli věšeni za ruce svázané za zády a vytaženi až ke stropu, čímž se jim ruce v ramenou vykloubily. Poté byli páleni pochodněmi na bocích a ve slabinách. Janovi z Pomuku nasadili i palečnice, jimiž mu drtili palce rukou a nohou. Údajně sám král pálil mučené vlastní rukou…

Vyslýchaní byli poté nuceni podepsat listinu o mlčenlivosti, na jejímž základě byli propuštěni. Jan už ale nic podepsat nemohl. Těžké mučení vykonalo své a generální vikář zemřel zřejmě na opakované údery do hlavy. Kolem deváté hodiny večerní bylo jeho bezvládné tělo svrženo z Kamenného (dnes Karlova) mostu do Vltavy.

(Všechny tyto údaje ale vycházejí ze stížnosti arcibiskupa Jana z Jenštejna Acta in curia Romana.)

Příčinou smrti Jana z Pomuku bylo podle antropologického a lékařského výzkumu jeho pozůstatků, prováděného týmem profesora Emanuela Vlčka, tupé poranění lebky s bezvědomím. Vzhledem k tomu, že jeho tělo vyplavalo podle doložených zpráv na hladinu až za čtyři týdny, je zřejmé, že do vody bylo vhozeno již mrtvé tělo.

Proč právě Jan z Pomuku?

Tím důvodem byla funkce, jíž zastával. Z jejího titulu též podepsal a potvrdil akt zvolení nového kladrubského opata. Král Václav IV. byl znám jako popudlivý člověk nepředvídatelného jednání. Svůj vztek si tedy vybil především na generálním vikáři. A tím byl právě Jan z Pomuku.

Tímto tragickým způsobem, tedy končí život skutečného člověka, o kterém historie hovoří velmi málo (paradoxně nejvíce o jeho posledních dnech života). Končí život generálního vikáře, inteligentního, vzdělaného, poctivého, loajálního a svědomitého arcibiskupského úředníka, člověka, jenž zřejmě nevynikal žádnými mimořádnými schopnostmi, zato ale svou pragmatičností.

Není nám nic známo o tom, jestli a do jaké míry byl vůbec zasvěcen do politického konání svého představeného, arcibiskupa Jana z Jenštejna. Nezbývá než konstatovat, že Jan z Pomuku nezemřel kvůli vysokým a ušlechtilým cílům ani jako účastník spiknutí proti králi, ale kvůli tomu, že vykonal přesně a podle pokynů arcibiskupa svou úřední povinnost. To však nijak neumenšuje nepochopitelnou krutost činu Václava IV. a jeho podíl na Janově smrti a ani nesnižuje její tragičnost.

Co se stalo s tělem Jana z Pomuku?

Osudy mrtvého těla generálního vikáře lze rekonstruovat poměrně dobře. Janova smrt i s uvedením data byla zaznamenána některým z písařů v Soudních aktech pražské konzistoře v latinské poznámce na okraji knihy. Podle těchto dochovaných záznamů katovi pomocníci svrhli Jana z Pomuku z mostu do Vltavy 20. března 1393 o deváté hodině večerní. Dne 17. nebo 18. dubna (tyto údaje se různí), tedy přibližně za čtyři týdny, vyplavalo jeho tělo na hladinu, pravděpodobně na nejbližší vltavské mělčině, severně od pražského mostu po proudu řeky v blízkosti někdejšího cyriackého kostela sv. Kříže Většího.

Tělo nalezli pravděpodobně místní rybáři a pohřbili jej v kostele při tomto klášteře v nynější Dušní ulici, zbouraném v roce 1890. Jak dlouho bylo přesně tělo Jana z Pomuku u cyriaků uloženo se neví, nelze ani přesně říci, zda bylo pohřbeno přímo v kostele nebo na kostelním hřbitově.

Vzhledem k tomu, že však existuje záznam v Soudních aktech pražské konzistoře o tom, že: "Mikuláš Puchník nechal dne 22. listopadu 1396 sloužit mši za duši dobré paměti pana Jana Pomuka doktora dekretů a kdysi arcijáhena Žateckého", můžeme poměrně přesně odvodit, že ke dni 22. listopadu 1396 tělo Jana z Pomuku přenesli do hlavního chrámu země české, do svatovítského kostela.

Zde ostatky pohřbili do hrobu, vyhloubeného před vstupem do kaple sv. Erharda a Otýlie, uzavřeného mramorovým kamenem tmavé barvy, který byl 4 lokte (237 cm) dlouhý, 2 lokte (119 cm) široký a čtvrt lokte (15 cm) silný, s vyrytým jménem IOHANNES DE POMUK. Celý hrob pak byl v polovině 15. století obehnán nízkou železnou mříží (podle tzv. Zlatokorunské kroniky, sepsané po husitských válkách). Na tomto místě odpočívalo pak tělo Jana z Pomuku nejméně 323 let.

Mučedník Jan z Pomuku a otázky kolem něho

Smrt Jana z Pomuku byla skutečně mučednická a vyprovokovala vzápětí vznik mnoha otázek, mezi nimi bylo i mnoho dohadů o tom, co bylo mezi Janem z Pomuku a Václavem IV. v době výslechů vysloveno. Tajemno, jež obestíralo dohady o pravé příčině umučení generálního vikáře, nejasné okolnosti výslechu, daly téměř okamžitě vzniknout spekulacím. Měl snad generální vikář pouze "zástupnou roli" a zemřel na mučidlech místo arcibiskupa Jana z Jenštejna?

Brzy po skonu generálního vikáře se začínají ozývat (skryté či otevřené) kritiky krále za zločin spáchaný "na doktoru Johánkovi", které vidí Janovu smrt jako do nebe volající nespravedlnost a nepřímo ji hodnotí jako mučednictví. Vyschnutí řeky Vltavy, které v létě roku 1393 následovalo a je zaznamenáno v kronice, si současníci logicky vyložili jako jeden z božích trestů.

Po čtyřiceti letech od umučení Jana z Pomuku se poprvé písemně objevuje otázka zpovědního tajemství, která měla pro budoucnost zásadní význam. Již pohřbení ostatků poblíž hrobu sv. Václava bylo počátkem velké úcty.

V polovině 16. století byl na hrob vytesán chybný rok smrti s datem 1383 a tím začal jeden z nejdelších historických bojů v našich dějinách, "Spor o Jana"…

Z malé chyby velká legenda?

U legend se na pravdivost příliš nehledí, proto nás snad ani nemůže překvapit chyba, jež vznikla v zápise děkana metropolitní kapituly, Jana z Krumlova, který se někdy v roce 1483 rozhodl vypsat události kapituly za posledních 100 let, tedy od roku 1383.

Starý pergamen se zápisem byl normálním způsobem číslován, jenže u strany 383, kde byla zmínka o Johánkovi z Dubé, byla před číslo stránky připojena číslice 1. Tím vznikl letopočet 1383. Spekuluje se, že přitom bylo vymazáno příjmení z Dubé a připsáno Pomuk. Výsledný zápis potom vypadal takto: "1383, Johannes d´Pomuk".

O zakotvení příběhu královnina zpovědníka v nepomucenské legendě se zasloužil především Mistr Pavel Žídek ve své česky psané "Spravovně" z roku 1471. Pro vznik legendy má její sepsání dva zásadní významy. Byla nejstarším pramenem pro barokní autory a nebyl v ní uveden ani rok zpovědníkova utopení ani jméno královny, což mělo za následek vznik největšího omylu, který způsobil pozdější vytvoření druhého mučedníka Jana Nepomuckého, jenž v podstatě zatlačil osobu vikáře Jana z Pomuku do pozadí.

Stvoření světce a dva Janové

Před polovinou 16. století se tedy objevují v české historii dva duchovní, utopení na příkaz krále Václava IV., z nichž pouze jeden, zcela fiktivní, bude o dvě století později svatořečen…

Katolický kněz a kazatel Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české z roku 1539 vytvořil rozhodující zdroj informací o českých dějinách od příchodu Čechů do země (podle Hájka roku 644) do korunovace Ferdinanda I. roku 1526, a to nejen pro katolíky. Později se například stala základem i pro balbínovské pojetí nové české historie. Hájek pravděpodobně z převzatých údajů z pergamenu se zápisem děkana metropolitní kapituly nedokázal rozeznat společný původ obou duchovních, a proto zcela jednoduše ponechal ve svém příběhu Jany dva.

Do roku 1383 umístil utopení královnina zpovědníka Jana Nepomuckého, kterého pro nevyzrazení manželčina zpovědního tajemství nechal Václav IV. krutě připravit o život. Ten dostal do vínku datum úmrtí 16. květen 1383. To ještě žila první Václavova manželka Johana. Nepomucenská legenda se pak mohla doplnit závažným údajem, totiž, že král Václav IV. se snažil dostat z mučeného Jana zpovědní tajemství královny.

Do roku 1393 pak vložil utopení arcibiskupova vikáře Jana z Pomuku z důvodu potvrzení nového opata kladrubského kláštera proti vůli králově. To byl skutečný člověk z masa a kostí, jenž zemřel mučednickou smrtí, jak bylo výše popsáno, 20. března 1393. Nepřipadala ale u něho v úvahu možnost, že by porušil královnino zpovědní tajemství, jak to přinášela legenda. V té době žila druhá Václavova manželka Žofie Bavorská.

V roce 1383 navíc Jan z Pomuku studoval na univerzitě v Padově, tudíž nemohl být utopen kvůli nevyzrazení zpovědního tajemství. Takže najednou existovali Janové dva…

Kult svatého Jana Nepomuckého

Přesto byl sv. Jan Nepomucký jedním z Čechů, jejichž pověst šla světem. Nepomucenský kult se rozšířil po celém habsburském impériu, jihozápadní Evropě, dokonce ho jezuitští misionáři přenesli do jižní Ameriky a Asie. Snaha o kanonizaci Jana z Pomuku začíná ve druhé polovině 17. století.

Do širšího povědomí vzdělané Evropy uvedl nepomucenské téma jezuitský učenec Bohuslav Balbín, jehož legenda o Janovi vyšla v roce 1680 v prestižní antverpské edici. Jezuita Balbín sepsal "Život svatého Jana Nepomuckého, pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka" v letech 1670–1671 pro velkou mezinárodní sbírku "Životy svatých". Na základě argumentů z Balbínova spisu zahájila pak pražská metropolitní kapitula kroky k Janovu svatořečení.

V roce 1721 papež Inocenc XIII. prohlásil Jana za blahoslaveného. Následujícího roku byl zahájen kanonizační proces. Kanonizační komise uznala čtyři zázraky: "zachování jazyka; jeho naběhnutí a zčervenání; zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové".

Na základě toho poté papež Benedikt XIII. v roce 1729 prohlásil Jana Nepomuckého za svatého…

Zázraky Jana Nepomuckého

Zachování jazyka

Při svatořečení je potřeba, aby mučedník zemřel při obraně či šíření víry. To ovšem Jan Nepomucký nesplňoval, tak došlo v roce 1719 k exhumaci jeho ostatků. Ta se konala za přítomnosti pražského arcibiskupa hraběte Ferdinanda Khuenburga a několika lékařů pod vedením Jana Františka Löwa z Ersfeldu. Když se snažili z lebky vysypat zeminu, kterou byla vyplněna, vypadla při jejím naklonění spolu se zeminou jakási měkká hmota načervenalé barvy.

Naběhnutí a zčervenání jazyka

Na dvou místech byla naříznuta a byla nalezena načervenalá tkáň. Po očištění vystoupila načervenalá barva ještě intenzivněji. Profesor Löw z Erlsfeldu pak potvrdil, že vzhledem k podobě, cévnatosti, složení a červené barvě se jedná o jazyk. Domnělý jazyk byl uložen na oltáři u stěny kaple sv. Václava a stal se relikvií.

Zachránění Rozálie Hodánkové

Šestiletá Rozálie Hodánková roku 1718 uklouzla na zledovatělé lávce a spadla do řeky Otavy u Strakonic. Voda ji unášela k nedalekému mlýnu. Tehdy se jí pod vodou zjevil Jan Nepomucký a ujistil ji, že nezemře. Měl v jedné ruce kříž, v druhé palmovou ratolest a na hlavě kněžský biret. Rozálie byla pod hladinou ledové vody téměř půl hodiny, když se najednou zastavilo mlýnské kolo a dívka se objevila na hladině. Po několika minutách v teple se probudila a vyprávěla o svém zážitku na prahu smrti.

Uzdravení Terezie Veroniky Krebsové

Terezii Veronice Krebsové v roce 1701 v průběhu několika měsíců zcela ochrnula levá ruka a scvrkla se. Mladá žena se vroucně modlila k Panně Marii a Janovi Nepomuckému. Jednou viděla ve snu papír, na kterém byla napsána výzva, aby absolvovala devítidenní půst, troje zpovědi a přijímání. Devátou noc se jí ve snu zjevil Jan Nepomucký a ujistil ji, že bude vyléčena. Když pak ráno šla do kostela a během přijímání jí kněz podal hostii, ruka se jí narovnala a nabyla svůj původní objem, takže dívka jí mohla normálně hýbat tak, jako předtím.

Nové objevy v době osvícenské

Jak píše J. Haubelt, "Bylo zřejmé, že blahořečení a později i svatořečení Jana Nepomuckého, bylo v přímé souvislosti s jeho životopisem od Bohuslava Balbína. Balbín byl v této otázce pokračovatelem Hájka z Libočan. Hájkovy výmysly dobásnil do mučedníka zpovědního tajemství. Jeho báchorky pak rozhodujícím způsobem přispěly k tomu, že za blahoslaveného, a i svatého byl prohlášen kněz, který nikdy nežil."

Rozhodující v novém náhledu na tento problém byla dobová žaloba arcibiskupa Jana z Jenštejna proti králi Václavu IV. O ni se opíral i Josef Dobrovský, který řekl, že: "…většího omylu státi se nemůže, než když se za svatou prohlásí osoba, která nikdy nežila."

Průzkum relikvie

V roce 1973 proběhl antropologický průzkum ostatků Jana z Pomuku, který provedl profesor Emanuel Vlček. Potvrzuje autenticitu pozůstatků. Tentýž výzkum však zároveň dokládá, že domnělý zázračně dochovaný světcův jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem mumifikované mozkové tkáně a nikoli tedy jazyk.

(Emanuel Vlček byl český paleoantropolog, lékař a profesor Anatomického ústavu Univerzity Karlovy. Od roku 1955 se začal zabývat i kosterními pozůstatky našich panovníků a dalších významných historických osob. Vděčíme mu za další pramen poznání, který leckdy na rozdíl od dobových pramenů a kronik není ničemu poplatný.)

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Legenda o mučedníkovi svaté zpovědi začala být však postupem času zpochybňována. Paradoxně nikoli z popudu protestantských odpůrců, ačkoli především těm byl logicky okázalý nepomucenský kult proti mysli, ale zejména díky pochybnostem v řadách samotných katolíků. Jejich snahy o pravdivost katolické historiografie vyústily do sporů o svatého Jana v katolické církvi, které trvají dodnes. Kult svatého Jana Nepomuckého však žije dál. Je pevnou součástí české historie a tradice.

A na závěr?

Neexistující sv. Jan Nepomucký zmizel s konečnou platností z vědeckého dějepisectví. Zůstává již jen jako nepravdivá legenda, udržovaná při životě neschopností katolicismu respektovat vědecky dokázanou pravdu.

Jak vidno, i nepravdivé legendy přetrvávají po staletí bez ohledu na svoji pravdivost, a proto nás bude mlčenlivý světec i nadále provázet při našem putování po vesnických návsích a mostech…

Literatura:

Vlček, E. - Jak zemřeli

Vlček, E. - Jan z Pomuku

Vránková, O. - Životopis svatého Jana Nepomuckého, vznik legendy a kultu

Kotous, J. - K otázce viny a trestu Jana z Pomuku

Haubelt, J. - České osvícenství

Internetové zdroje

Kde spočívají 

kosti Krčínovy?

Kde nalezl známý rybníkář svůj poslední odpočinek? Zajímavá záhada, jež zaměstnává historiky a nejen je, již drahnou dobu. Obděnice či Prčice?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Tak, jako mnozí, co mnoho vykonali, i osobnost Krčínova je velmi rozporuplná. Jeho život skrývá nejednu záhadu, tou největší je ovšem otázka, kde spočívají kosti Krčínovy?

Pár zlomků ze životopisu

Jakub Krčín z Jelčan, a později i s přídomkem z Sedlčan, se narodil roku 1535 v Kolíně. V roce 1561 se stal podpurkrabím na krumlovském zámku, o rok později nastoupil na místo purkrabího. Krčín ale měl dluhy a potřeboval peněz. Na to je nejlepší nevěsta s velkým věnem. Tu se mu podařilo najít, stala se jí vdova Slepičková, která do manželství přinesla peníze a dům v Krumlově. Roku 1566 se tedy oženil. Není růže bez trní a ani toto spojení nebylo jen růžové. Krčínovi bylo v té době jednatřicet let a nevěsta byla o "pouhých" třicet let starší…

Krčín se mezitím stal pro Rožmberky nepostradatelným, a tak byl roku 1569 jmenován regentem celého rožmberského dominia. Ovšem známým se stal především díky výstavbě nových rybníků. Jména jako Svět či Rožmberk zná dnes každý. Navíc vybudoval i tzv. Novou řeku, jež spojovala Lužnici s Nežárkou.

V roce 1569 Krčín obdržel do vlastnictví dvůr Leptáč u Netolic, což je dnešní zámeček Kratochvíle. Krčín zde nechal vystavět nový dvůr a loveckou oboru. Takto půvabně položený dvůr, již zvaný Nový Leptáč, se rožmberskému vladaři zalíbil natolik, že jej roku 1580 směnil s Krčínem za městečko Sedlčany s 10 vesnicemi.

Sedlčansko

Na Sedlčansku pak Krčín vystavěl největší rybník v okolí, Musík, který má rozlohu bezmála 50 ha. Vlastnictví Sedlčan bylo ovšem podmíněno tím, že se dočká mužských potomků, jinak připadnou zpět Rožmberkům. Krčín si proto brzy po smrti své první manželky vyhlédl novou nevěstu, sotva dvacetiletou Kateřinu. Bylo mu v té době již třiapadesát let. Manželé žili spolu na nově vystavěné tvrzi – vodním hrádku v Křepenicích u Sedlčan (zvaném Nový hrádek Krčínov). Ovšem narodily se jim jen samé dcery, dědice se rybníkář tedy bohužel nedočkal. Závěr svého života Krčín strávil na tvrzi v Obděnicích na Sedlčansku. Zde, po smrti manželky, žil i se svými pěti dcerami.

Náhrobek v Obděnicích

Krčín chtěl být pohřben v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích, a proto si nechal zhotovit náhrobek s vlastním textem. Ovšem zvláštní je fakt, že na náhrobku chybí datum úmrtí. Vše zdá se nasvědčuje tomu, že Jakub Krčín nikdy v Obděnicích pohřben nebyl.

Kde je tedy Krčín pohřben?

1. možnost – byl prý ve spojení s ďáblem. Ten ho posléze odnesl a oře s ním led na rybnících, a proto tedy nemůže ležet ve své hrobce

2. možnost – zatím se nenalezl hrob s jeho pozůstatky v Obděnicích

3. možnost – je pohřben jinde, možná, že i v Prčici…

Diskuze tu již jednou byla

Myslím, že se historici budou přít stále, tedy minimálně do doby, než se případně najdou ostatky tohoto slavného muže.

Dr. Jiří Tywoniak, historik, archivář a vlastivědný pracovník, uveřejnil již v roce 1957 v Jihočeském sborníku historickém článek "Torzo náhrobního kamene z Prčice s jménem Krčín". Šlo v něm více méně o námět k diskusi, že by mohl být rybníkář pohřben v Prčici.

Ing. Zdeněk Stibral, znalec zejména technické stránky Krčínova díla, předchozí teorii v článku z roku 1973 naopak popírá. Píše, že epitaf Krčínův je uměleckým dílem a náhrobek prý postavili dědicové (v tomto případě dědila vše nejstarší dcera). Tím, že jej postavili, je tak údajně dokázáno, že Krčín v Obděnicích pohřben byl.

Otevření Krčínovy hrobky v Obděnicích

Z. Stibral také uvádí, že při opravě kostela v roce 1890 byla hrobka otevřena. Vchod je z lodě kostela a kryl ho veliký kámen. Kámen byl vyzvednut a pod ním byly schody do hrobky, kde však mimo jednoho borového prkna nebylo nic nalezeno.

Všechno nasvědčuje tomu, že při některé opravě před rokem 1890 byly zde se nalézající pohřby (ostatky) odstraněny, a to nejen Krčína, ale i jeho manželky. Nalezlo se zde pouze jedno borové prkno. To je ovšem poněkud málo…

Dále autor článku operuje s faktem, že buďto se zapomnělo na to, ostatky do hrobky vrátit nebo že nebyly vráceny díky zákazu císaře Josefa II., jenž zakázal pohřbívání v kostelech z hygienických důvodů.

Nevím, zda je možné zapomenout někde jen tak kosti takové významné osobnosti. Tedy spíše je pravděpodobnější ta druhá možnost…

V roce 1944 byla znovu otevřena v rámci oprav kostela Obděnicích i hrobka rožmberského regenta, ale ukázalo se, že je stále prázdná (jak by také ne).

Netroufám si tvrdit, že Jakub Krčín nikdy v Obděnicích pohřben nebyl, ale důkazy pro toto tvrzení jednoduše chybí. V hrobce prostě ostatky slavného rybníkáře nejsou, o čemž se nedávno, tj. v roce 2023 přesvědčili i tvůrci televizního cyklu "Vodní svět Jakuba Krčína" pod vedením Otomara Dvořáka. Použili průzkumnou sondu, neboť je hrobka zavřena. Tvůrce uvádí, že: "V našem filmu máme i další hypotézy, podpořené nálezem úlomku zpuchřelé rakve v prázdné hrobce".

Je otázka, zda jde o stejné borové prkno, jež zde bylo objeveno již v roce 1890. Myslím, že ano, i v roce 1944 se zde nic nenašlo. Nově by tam těžko někdo něco umístil. Takže asi ano, kousek dřeva zde prokazatelně byl a zřejmě ještě stále je. Na spojitost s Krčínem je to ale bohužel příliš málo…

Z. Stibral pokračuje zpochybňováním teze, že by mohl být Jakub Krčín pohřben v Prčici, protože snad v zimě zemřel u své dcery v Mitrovicích. Píše, že sestry žily na "zámku" v Obděnicích, který měl devět pokojů a devět komor. Tudíž nikoli v Mitrovicích.

Starší panské sídlo v Obděnicích (tvrz) stávalo už na začátku třináctého století pravděpodobně v sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie. Mladší tvrz pochází zřejmě z poloviny patnáctého století, ale je poprvé písemně doložena až v roce 1593. Tehdy ji zakoupil právě Jakub Krčín. Nový majitel tvrz výrazně přestavěl, vznikl zde panský dům. Nikoli tedy zámek.

Torzo náhrobní desky v Prčici

19. ledna roku 1604 zřejmě pořídil Jakub Krčín svou závěť. Celý majetek měla podržet jeho nejstarší dcera (měl jich pět), Anna Kateřina. Ač jí v té době bylo pouhých 14 či 15 let, již byla provdaná za šlechtice ze Sedlecka, rytíře Maxmiliána Velemyšlského z Velemyšlevsi sezením na Mitrovicích.

Spekuluje se, že rybníkář zemřel někdy mezi 19. lednem a 15. únorem roku 1604. V době nemoci dle některých názorů zůstal díky zimnímu období u své dcery na tvrzi v Mitrovicích, kde i skonal. Podpůrným argumentem by mohla být náhrobní deska, bohužel nikoli celá, nalezená v prčickém kostele sv. Vavřince v roce 1954.

O nalezeném torzu náhrobní desky Z. Stibral uvádí, že je velmi pravděpodobné, že úlomek náhrobního kamene patřil Anně Kateřině, poněvadž predikát z Jelčan a Sedlčan měl jen Krčín a jeho dcery, dále že po provdání svých sester žila až do své smrti (asi v roce 1613) v Mitrovicích. Kromě toho úlomek desky má sílu jen 12 cm, tj. na náhrobní desku málo, a jedná se proto asi o desku epitafní, jež se dávala buďto dětem nebo manželkám, nebyly-li pohřbeny společně v rodinné hrobce.

Co lze vyčíst z tohoto zajímavého kusu kamene? Nápis:"…AU KRČZIN…A Z SEDLČAN…WPA".

Fragment byl posléze doplněn takto:"AU KRČZIN…Z JELČAN A Z SEDLČAN…DOKONAL ŽIVOT SVŮJ V PÁNU…ODPOČÍVÁ…"

Tomuto doplnění pro změnu oponuje historik doc. Josef Haubelt. Doplněný text z náhrobku označuje za "svévolné doplnění" a píše, že náhrobek patří Krčínově dceři Anně Kateřině. Bohužel více toho v otázce konečného odpočinku Jakuba Krčína také nenabízí.

Nikdo až do dnešních dnů nedokázal uspokojivě vysvětlit, kde je vlastně Jakub Krčín pohřben, proto hypotézu o uložení jeho ostatků v prčickém kostele nelze jednoznačně odmítnout. Zkrátka záhady se dějí…

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Vypadá, že jsme uvízli na mrtvém bodě. Je tu ještě malá šance, že nedávné bádání Otomara Dvořáka přinese něco nového, ale v tomto ohledu jsem skeptický a v příběhu Jakuba Krčína to žádný průlom asi nezpůsobí. Prostě, kde nic není ani…. Možná bude někdo v budoucnu úspěšnější, zatím ale asi více nevymyslíme…

A na závěr?

Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan se z Kolína dostal na jih Čech do služeb rodu Rožmberků, kde se proslavil jako největší stavitel rybníků. Odtud přišel na Sedlčansko. Nebyl za svého života rozhodně žádným hodným pánem, a proto s ním čert možná skutečně oře brázdu pod tvrzí v Obděnicích, jak píše historik August Sedláček. Anebo spokojeně odpočívá v kostele sv. Vavřince v Prčici. Každý si může vybrat…

Literatura:

Fiala, M. - Český Merán ve staletích

Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Haubelt, J. - Jakub Krčín z Jelčan

Hule, M. - Rožmberkův Krčín a Krčínův Rožmberk

Dvořák, O. - Tajemné životy Jakuba Krčína

Kuthan, J. - Sedlčanskem po stopách Jakuba Krčína

Toufar, P. - Tajemnou českou krajinou - Český Merán

Česal, A. - Tajemná místa Čech

Tywoniak, J. - Torso náhrobního kamene z Prčice s jménem Krčín (Jihočeský sborník historický, ročník 1957)

Stibral, Z. - Diskuse k článku J. Tywoniaka (Středočeský sborník historický, ročník 1973)

Ozvěny rodného kraje předků 

v Máchově díle

Odkud čerpal básník inspiraci pro svá nejznámější díla? Jakou úlohu sehrál Český Merán v jeho tvorbě?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Ne všichni znají skutečnost, že kořeny knížete básníků lze nalézt v krajině Sedlecka. Zanechal náš kraj stopy v jeho díle? Zkusme se na to společně podívat…

Kořeny v Českém Meránu

Jak napsal měšetický rodák, místopisec F. Černý: K. H. Mácha strávil v kraji sedleckém po Praze nejdelší dobu, ale přesto zůstalo údobí jeho pobytu v Měšeticích úplně opomenuto, ačkoli právě tam se s přírodou sbližoval a vnikal v její taje. Tento kraj, kolébka jeho rodu, rodiště jeho otce, místo prázdninového pobytu u příbuzných byl v tak těsné spojitosti s jeho životem, že sám jej nazýval "svou otčinou". Plným právem můžeme proto označiti úval sedlecký za druhý Máchův domov, za Máchův kraj."

A dále pokračuje: "Máchův rod pochází opravdu ze širšího kraje Českého Meránu. Zde stála kolébka rodu Máchova. Zde žili, strádali a lopotili se předkové našeho slavného básníka, jeho rodiče, děd i praděd. Těžká práce, nouze a nedostatek byly jejich údělem. Jediné, čím je osud štědře obmýšlel, byl hojný počet dětí." Dále pokračuje: "Sestaviti jejich přesný rodokmen lze jen do roku 1666, kdy se narodil praděd, Matěj Mácha."

Místopisec R. Cikhart píše, že: "V Nehoníně, což je malá vesnička u Jistebnice, žili údajně Máchové již za třicetileté války. V roce 1671 se tu narodil Matěj Mácha, což by podle Cikharta mohl být praděd básníka."

Historička M. Bártová dodává: "Máchové sídlili třeba i v Krásné Hoře u Sedlčan, zde se také objevuje na scéně v roce 1564 Jan Mácha. Vyskytuje se i tvrzení, že v Krásné Hoře žil Martin Mácha, jehož synem byl právě Matěj Mácha, vyučený kovář, pozdější praděd básníkův."

Co je ale zajímavé, dnes se již příjmení "Mácha" v kraji Českého Meránu nevyskytuje, prostě zmizelo ze světa…

Máchovi rodiče

Máchův otec, Antonín, se narodil v Měšeticích u Sedlce v roce 1769. Vyučil se mlynářem v Luckém mlýně v Prčici. Dlouhá léta sloužil jako voják, pak se usadil v Praze a stárkoval ve smíchovském mlýně. V roce 1809 se jako devětatřicetiletý oženil. Vzal si o dvanáct let mladší Marii Annu Kirchnerovou, dceru varhaníka od sv. Mikuláše na Malé Straně.

Osudový listopad…

(16. listopadu 1810 Praha – 6. listopadu 1836 Litoměřice)

Ano vskutku, listopad přivedl velkého básníka na tento svět, aby jej zanedlouho doprovodil zpět. Veškeré své dílo soustředil do několika málo let před svou smrtí. Náhle přervaná nit života vystavila stopku jeho další tvorbě, takže můžeme jen domýšlet, co by ještě básník vytvořil. Ale i to, co stihl za svého krátkého života, je obdivuhodné a stěží překonatelné.

Jak se vlastně jmenoval kníže básníků a proč? Zkusme to zjistit…

16. listopadu 1810 se manželům Máchovým narodil syn, jenž dostal při křtu jméno Ignác, podle svého kmotra Ignáce Mayera (doma mu zřejmě říkali Nácíček).

(Mužské křestní jméno Ignác je latinského původu. Vyvinulo se zřejmě z řeckého jména Ignatios. V občanském kalendáři jeho svátek připadá na 31. červenec, což v církevním kalendáři odpovídá svátku sv. Ignáce z Loyoly, spoluzakladatele Tovaryšstva Ježíšova - jezuitů).

Českou specialitou bylo období přejmenovávání od 2. poloviny 19. století, kdy si značná část antikatolicky smýšlejících občanů změnila jméno Ignác na jméno Hynek, které bylo mylně považováno za českou obdobu tohoto jména. I básník Karel Hynek Mácha, ač žil ještě o něco dříve, používal jako první jméno Hynek. Druhé jméno "Karel" pak Mácha přijal až v roce 1831, tedy pět let před svou náhlou smrtí. Uvádí se, že snad od příbuzného, rychtáře Karla Máchy z Krásné Hory nebo přímo podle císaře Karla. Mělo to symbolizovat vlastenecké smýšlení mladého poety.

Máchovo mládí

Hynkovi se doma dostalo uvědomělého vychování. Otec byl pilný čtenář českých knih a matka, pražská měštka, byla bystrá, pilná a něžná žena, stejně jako její muž obeznalá v české historii, oba měli velmi příznivý vliv na vývoj vnímavého chlapce. V prvorozeném Hynkovi se spojily odkazy dvou rozličných rodů. Štíhlé, vysoké a pevně stavěné tělo zdědil po venkovských předcích, zatímco od matčina rodu převzal jemnost, citlivost a umělecké nadání.

Narodil se na Malé Straně, dětství prožil v chudé petrské čtvrti a když si otec otevřel roku 1826 krupařský krámek na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí), studoval už na novoměstském piaristickém gymnáziu. Zvláště mu šla matematika a logika.

Smutné podtóny v básníkově tvorbě

F. Černý zaznamenal: "Předkové našeho básníka K.H. Máchy byli velmi chudí, jedni z nejchudších ve vsi. Bydleli v ratejně ve dvoře, jako podruzi."

A pokračoval: "Kdo znal starou ratejnu ve dvoře měšetickém, nevelkou zatuchlou místnost, v níž žily pohromadě i tři rodiny. Ta, co měla nejvíce dětí, byla nucena se uchýlit do vedlejšího chléva, dovedete si představit, v jak bědných životních poměrech rodina Máchova živořila. Je pochopitelné, že tyto ubohé poměry musily zanechat určité stopy v povahovém založení Máchova otce a přenesly se i na syna."

"Proto snad byl básníkův tón tak ponurý a nebyl přetvářkou. Jeho charakter byl prostě takový, jak jej utvářelo prostředí a rodové vlastnosti, v nichž vyrůstal. Znatel nepříznivých osudů Máchova rodu pochopí pak melancholické básníkovo rozjímání.

Ty dědino, jejíž temné bory hučely v můj dětský pláč i smích!

V smích můj pravím? Ten, kdy uslyšely?

Vesele můj zřídka planul zrak!

Mohla to být jedině vybavená představa měšetické ratejny a života kolem ní."

(Podruh byl nájemník bydlící v nájmu, tedy v podruží u sedláka či jiného venkovského majitele nemovitosti. Ratejna býval velký přízemní dům, v němž bydlelo několik rodin. Každá rodina pro sebe měla prostor, který byl ohraničen jen několika kusy hrubého nábytku. Uprostřed ratejny byla pouze jediná kamna, na kterých se vařilo a která celou budovu vytápěla.)

O vlivu chudoby na Máchovu povahu se můžeme dočíst i v jiných pramenech. Jak uvádí M. Bártová: "Chudoba, která provázela celý Hynkův život, stejně jako časté osamění, podněcovaly jeho sklony k zádumčivosti a ke snění – rozpor mezi snem a skutečností, tak častý v romantickém hnutí, pak vedl k jeho častým úvahám o smrti."

Úvahy o smrti

Sám básník si zapsal do svého zápisníku: "Já miluji květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju – ba více než miluju – já se kořím bohu, poněvadž – není." Úvahy o smrti, odklánění se od reality ke snu, vedly Hynka k tomu, že se i ve svém životě často odvracel od přítomnosti k minulosti."

Smutný student z Měšetic

Právě tímto termínem označovali místní obyvatelé budoucího básníka, který se svým tmavým oblečením nápadně odlišoval od ostatních. "Smutný černý student", tak jej dokonce označil v obecní kronice Jan Matějíček.

Mácha a návštěvy Měšetic v dětství a studentských letech

O prázdninách odjížděl na venkov, do otcova rodného sedleckého kraje…

Budoucího básníka Karla Hynka, posílali rodiče k příbuzným do Měšetic již v dětství. Karel Hynek Mácha měl otcův rodný kraj dokonale vryt do paměti. A v mnohém jej také ovlivnil. Malá ukázka, jak básník později na Český Merán vzpomínal v povídce Márinka:

"Ještě jednou v mladosti mé kraje

Zpět mne vedeš mdlého, slunce zlaté,

V snů mých říši, oné stíny svaté,

Kde jsem bloudil jako dítko hraje."

Mácha tu pobýval i jako student o prázdninách. Prokazatelně pak v letech 1828 a 29. Zřejmě bydlel u otcovy sestry, své tety Marie. S přáteli podnikali výlety na zajímavá místa.

Existuje příspěvek v časopise Český jih z roku 1928: "Spolu se studenty pražskými podnikl Mácha v letech třicátých minulého století toulku po kraji z Měšetic počínaje…na Zvěřinec, po hřbetu cunkovském kol tvrze vrchotické do Borotína. Kraj svými zbytky zemanské slávy, svými pověstmi a poetičností krajiny upoutal mocně snivou mysl Máchovu."

Ze skutečných i domnělých vzpomínek přítele a historika A.N. Vlasáka…

Mácha a hrad Zvěřinec

Dodnes se zachovala vzpomínka Máchova přítele, historika a faráře Antonína Norberta Vlasáka, na společný výlet z roku 1829 s Máchou a dalšími přáteli na zříceninu hradu Zvěřince. Sám Mácha se sem několikrát vrátil, dokonce tu i přespal. Dodnes ho tu připomíná pamětní deska na vrcholové skalce bývalého hradu. Místo na budoucího básníka silně zapůsobilo. Navíc z něj byl znamenitý výhled do širého kraje. Vzpomínka byla otištěna v místopise Okres Sedlecký v Táborsku, vydaném v roce 1879. A.N. Vlasák se sešel s Karlem Hynkem Máchou na filosofických studiích. Znali se už ze Sedlecka, kde oba trávili prázdniny.

"S Karlem Hynkem Máchou byli jsme vrstevníci v studiích gymnasijních, když on latinské u piaristů a já ony na Malé Straně navštěvoval. Seznámili jsme se o prázdninách, já tenkrát meškal u svých rodičů v Prčici a on u svého strýce v Měšeticích. Setkávali jsme se u dalšího spolužáka, Františka Ništěry, jehož otec byl lesníkem v Malkovicích. Někteří, aby se bavili střelbou veverek, jiní, aby poslouchali povídky starého lesníka. Toho roku trávil prázdniny na Sedlecku také pozdější spisovatel Jakub Malý.

Konali jsme krátké výlety na místa buď přírodou, neb dějinami znamenitá. Jednou navštívili jsme hrad Zvěřinec. Myslivec vedl nás, zachovávaje tajemné mlčení, asi půl hodiny nejprv vzhůru lesem, potom po hřbetě horním a přes dva již mělké příkopy až na konec pohoří na hradiště zvěřinecké."

Častý obraz bílých dvorů na obzoru v básni Máj, patrně pochází z Máchových měšetických návštěv. Bílé dvory nejsou totiž typické pro krajinu kolem Bezdězu. Ze zříceniny Zvěřince jsou ale viditelné dodnes, příkladem je dvůr Vršovice…

Jak uvádí F. Černý: "Je trapné krajinnému znateli českého Meranu, že ty "bílé dvory v širém dole", v Máji několikrát se vyskytující, jsou zasazovány do přírodního rámce v okolí Bezdězu, ač tam ve skutečnosti nejsou. Nepovšimnuto zůstalo, že tyto "bílé dvory" měl Mácha již ve svých prvotinách, v "Písních" a "Znělkách" z doby, kdy ještě Bezděz neznal. Děj Máje se, pravda, odehrává "u města Hiršberg mezi horami", ale některé kulisy jsou nesporně z krajiny sedlecké."

Hrad Zvěřinec byl také jedním z prvních v jeho sešitu s názvem "Hrady spatřené".

Mácha a hrad Borotín

Nutno popravdě říci, že v dnešní době existují pochybnosti, zda Mácha, kdy vůbec borotínský hrad navštívil...

V okrese sedleckém, díle to Máchova přítele a údajného spolucestovatele na Borotín, historika A.N. Vlasáka, skutečně ona věta "Druhý den vydali jsme se…" není. Jediná zmínka je v časopise Český jih z roku 1914, kdy Vlasák již nebyl živ. Ale protože se tato možnost léta traduje, a navíc se vztahuje k našemu kraji, uvádím ji pro úplnost. Vždyť přece, "Na každém šprochu, je pravdy trochu". Vlasákovo vyprávění zaznamenal ale i archivář a kaplan F. Teplý ve své knize Království české II.

Druhý den se Mácha s Vlasákem vydali na opačnou stranu. Jak Vlasák údajně píše: "Druhý den vydali jsme se na starý zámek borotínský". Navštívili opět zříceninu, tentokrát na kopci stojící Starý Zámek čili bývalý hrad Borotín.

Mácha i Vlasák považovali náš Borotín za dějiště Grillparzerovy hry Die Ahnfrau – Pramáti. Pramáti aneb Poslední z rodu Borotínů popisuje tragický osud ukradeného hraběcího syna Jaromíra, ze kterého se stane vůdce loupežníků, a jenž nevědomky miluje vlastní sestru Bertu. Nakonec zabije svého neznámého otce, borotínského hraběte.

Tento motiv otcovraha později údajně Mácha ztvárnil v Máji. I zde na Borotíně nalezneme pamětní desku na Máchovu návštěvu. Opuštěnost borotínské zříceniny a zasmušilost okolní krajiny zvyšovaly Máchovu tesknou náladu z hrozné rodinné borotínské tragédie. Byla neděle, těžké mraky se téměř třely o zdi zříceniny, hluboko dole probleskovala hladina rybníka a hučel jez. Tesknota stékala po holých zdech a strašná opuštěnost zříceniny drásala duši. Právě tehdy snad napadla Máchu souvislost s divadelní hrou, dost možná, že se v tuto chvíli zrodila myšlenka Máje s motivem otcovraha a podobnou scenérií.

Mácha a Měšetice

V Měšeticích žil Máchův strýc, Václav Bárta. Byl mužem básníkovy tety Marie. Budoucí poeta jezdil o prázdninách právě k nim, zřejmě do ratejny ve dvoře čp. 24, kde zůstávali. Strýc Bárta se tak stal nevědomky předlohou pro postavu Bárty Flákoně v próze Cikáni. Strýc byl vojenský vysloužilec a invalida. Podle svědectví byl Bárta nenapravitelný pijan, obtížný soused a svérázná místní figurka, ustavičně se vychloubající svými válečnými dobrodružstvími. Takže básník pouze zaměnil skutečnou postavu za fiktivní a ani mu to asi nedalo příliš práce.

Mácha sám si o strýci poznamenal: "Lhaní tak mu již bylo silným zvykem, že nemaje, komu jinému, sám sobě musil lháti. Časem hlavou i rukou pohyboval, jako by se tomu všemu náramně divil, a někdy se uprostřed vypravování zastaviv, kořalkou chřtán propláchnul, a jednotlivé "aj,aj!" vyklouzlo z dlouhovlasými vousy přikrytých úst."

Mácha a místní názvy

Cikáni jsou příběhem žárlivosti, zrady, utrpení a msty. Krajinou Cikánů je Kokořínsko, ovšem obměněné a dokreslené dojmy ze Sedlecka. Z místních názvů se v Cikánech objevuje Borek a Smilkov. Tato jména se na Kokořínsku nevyskytují, například Smilkov na Voticku je dokonce jediný v Čechách. I šibenice bývala přes cestu proti židovskému hřbitovu v Cikánech i v Prčici.

Také sedm chaloupek pod strání s kameny v Cikánech připomíná Boudy pod Zvěřincem. Už za Máchova života se říkalo: "Na Boudách je sedm chalup, všichni kradou i ten…".

S románem se shoduje i hostinská zahrádka, která bývala nedaleko myslivny v Malkovicích.

Jak píše dále F. Černý: "Cikáni vykazují rovněž nejedny stopy Máchova pobytu v kraji sedleckém. Čteme tam, kterak vítr zanášel ustavičné zvonění proti mrakům ze Smilkova".

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Jak vidno, mladý Mácha čerpal v Českém Meránu podněty, které pak již jako dospělý básník použil ve svých dílech. Že se jedná o díla nadčasová není třeba pochybovat. A tak se milý kraj předků stal v mnohém předlohou pro budoucí zápletky i dějiště. Važme si toho…

A na závěr?

Dost možná, že následující verše jsou jakousi tichou vzpomínkou na rodný kraj předků:

"Kudy plynete u dlouhém, dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlast jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou."

Literatura:

Fiala, M. - Český Merán ve staletích

Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Černý, F. - Vliv Českého Meranu na tvorbu K.H. Máchy, NL, 23.5. 1936

Černý, F. - Rod Karla Hynka Máchy, LN, 12.4. 1936

Černý, F. - Rod Karla Hynka Máchy, Venkov, 26.1. 1941

Šašek, A. - Rod K.H. Máchy, LN 15.10. 1939

Zíka, K. - Karel Hynek Mácha v Českém Meranu, VP, 6/XIV

Božek, H. - Jihočeské medailóny

Cikhart, R. - Minulost Táborska

Cikhart, R. - Staré rody selské na Táborsku

Bártová, M. - Karel Hynek Mácha a český romantismus

Wágner, J. - Karel Hynek Mácha v dějišti svých Cikánů

Wágner, J. - Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje

Svoboda, J. - Za tajemstvím Máchova Máje

Čáka, J. - Poutník Mácha

Mácha, K.H. - Máj

Mácha, K.H. - Cikáni

Internetové zdroje

Jaroslav Vrchlický  

a 

doteky kraje

"Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí..."

Kdo by neznal jednoho z našich největších básníků? Byl také prvním českým autorem nominovaným na Nobelovu cenu za literaturu, i když ji bohužel neobdržel. Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, více než 80 básnických sbírek a 50 divadelních her, skutečně úctyhodný počet.

Tak, jak to vlastně všechno začalo?

17. února roku 1853 se vracel povozem ze Slaného do domovských Loun Jakub Jan Frída s manželkou. Mezi Panenskou Týnicí a Chlumčany se jim na cestě narodil syn, Emil Jakub Frída. Možná, že vám to jméno nic neříká, ale právě takové dostal při křtu budoucí básník. Kde ale přišel k pseudonymu Jaroslav Vrchlický?

Pseudonym si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti jednou na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a mladý Frída (Vrchlický) byl unesen tou nádhernou jarní scenérií.

(Josef Thomayer byl český lékař, profesor vnitřního lékařství, jeden ze zakladatelů české lékařské vědy, byl jmenován prvním čestným členem Purkyňovy společnosti. Dnes je po něm pojmenovaná klinika v Praze-Krči.)

Podívejme se nyní společně na neznámé souvislosti z jeho života…

První souvislost – původ rodu na Mladovožicku

Předky básníka můžeme najít ve starém svobodnickém rodě Frídů, který od nepaměti sídlil v Bradáčově u Mladé Vožice na Táborsku. Jméno se tu vyskytuje již zkraje 16.století. K roku 1713 je v Bradáčově uváděn Jan Frída, jenž je považován za zakladatele svobodnické linie bradáčovských Frídů, tedy předků básníka. Na kraj svých předků si Vrchlický vzpomněl v básni "Cestou k Táboru":

"Kraj epický. A dumá v příkré kráse,

Ať po něm slunce pohár rozlévá se,

. . . . . . . . . . .

A zdá se ti, že slyšíš starou zemi

Pod vozy táborů se ještě chvěti."

Druhá souvislost – sestry Jaroslava Vrchlického a básník Antonín Sova

Velký význam pro Sovovo básnické zrání mělo lukavecké přátelství se sestrami básníka Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. Konec sedmdesátých let 19. století přináší první básnické pokusy Antonína Sovy a také první milostná okouzlení. V roce 1879 přichází do Lukavce jako pomocná učitelka Jana Frídová, sestra Jaroslava Vrchlického. Bylo jí tehdy dvacet let a v citlivém Sovovi našla brzy vnímavého a pozorného přítele. Když pak za Janou přijela v letních měsících roku 1882 její sestra Ema, bylo na světě další vzplanutí. Právě Emě dedikoval Sova jednu ze svých raných básní, skladbu "Fantastické intermezzo".

Třetí souvislost – Merano a Český Merán

Od roku 1875 působil Vrchlický jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli Laderchi v italském Meranu. Jméno "Český Merán", po italském vzoru "Meranu", nosí malebná kotlina okolo Sedlce-Prčice už více než sto let. Je plná starobylých vesniček, v nichž v každé najdeme nějaký ten křížek, kapličku, tvrz, kostelík či starou školu. Obklopuje je přívětivá krajina s lesíky, loukami a poli s mnoha pozoruhodnými výhledy.

"Když kdysi vlastenecký biskup Jan Valerián Jirsík přijel z Budějovic a u Cunkova se před ním rozevřela sedlecká kotlina, tu okouzlen krásou její slezl z vozu, poklekl a dlouho se modlil za její lid."

Čtvrtá souvislost – překladatel Friedrich Adler a Sedlčansko

Friedrich Adler pocházel z Kosovy Hory u Sedlčan ze zámožné židovské rodiny. Odmalička se pohyboval v česko-německém prostředí, což mělo později pochopitelně výrazný a přirozený vliv na vývoj v jeho vlastní úspěšné překladatelské činnosti.

Hlavně díky Adlerovi byl Vrchlický blíže poznán a uznáván více v zahraničí než u nás. Vysoká kvalita těchto překladů je dána tedy především tím, že Adler dokonale ovládal český a německý jazyk a znal obecné zákonitosti básnického jazyka. V neposlední řadě sehrálo velkou roli důvěrné přátelství s Vrchlickým, díky němuž poznal osobitost, myšlenky a pocity významného českého básníka. Adler si uvědomoval jednu zásadní věc, a sice, že nepřekládá pouhá slova, ale básníka.

Pátá souvislost – Jaroslav Vrchlický a ženy

Když mu v roce 1892 vyšla sbírka "Okna v bouři", málokdo věděl, že inspirací pro toto dílo byl otřes v básníkově soukromém životě. Zhroutil se mu svět…

"Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

šel v ledu, ale v duši věčný máj,

šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy,

šel pouští, a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí."

Vrchlický se zamiloval do spisovatelky Sofie Podlipské, jež byla o dvacet let starší nežli on. Byla sestrou spisovatelky Karoliny Světlé. Nakonec si ale vzal její dceru Ludmilu, se kterou měli tři děti. Tedy myslel si, že spolu měli. Bohužel až pozdě zjistil, že dvě ze tří dětí byly následkem manželčiny nevěry. Děti přijal za své, ale jí už nikdy neodpustil…

Šestá souvislost – památný Blaník

Známá Balada Blanická zpracovává pověst, že se Blaník na Velký pátek otevírá. I další báseň má původ v kraji pod Blaníkem.

"Pod Blaníkem u silnice stojí boží muka.

I jdu kolem a já ptám se: Komu srdce puká?

Ale sedláčkovi puká, jenž jde večer kolem,

Krvavá zář od západu, když se lije polem.

Sedmá souvislost – Černovice poprvé

Ludvík Němec z Černovic byl po jistou dobu vychovatelem v rodině básníka Jaroslava Vrchlického. Kdo byl Ludvík Němec? Jeho otcem byl švec Vojtěch Němec, který se živil dosti ztuha a rodina byla tak velmi chudá. Před rokem 1879 se oženil s dcerou kominíka Johanou Jirákovou. Její bratr, bohatý probošt, jí koupil domek a pole. Johana byla porodní bábou. Z jejich vlastních pěti dětí přežili pouze dva synové a ti vystudovali učitelství. Při mlácení obilí matka spadla z patra a zabila se. Brzy po pohřbu jakéhosi souseda se otec chlapců oběsil ve stodole. Oba synové, Antonín a Ludvík, nyní již sirotci, nejdříve dostali stipendium farské nadace, když ale odmítli jít po maturitě studovat kněžství, přestal je strýc probošt podporovat. Ludvík pak zakotvil u známého básníka jako rodinný vychovatel.

Osmá souvislost – Černovice podruhé a Památník stromů

Antonín Dyk pocházel z Černovic u Tábora. Poté působil na různých místech jako lesník. Od roku 1922 byl vysokoškolským profesorem, a nakonec i rektorem Vysoké školy zemědělské v Brně. Byl ale také básníkem a hudebníkem.

Notový záznam jeho skladby na Vrchlického báseň "Stromy" je vytesán do Památníku stromů, postaveném roku 1938 na Brněnsku. Dnes je na tomto místě zřízeno arboretum Řícmanice. Památník byl vybudován z betonu a je 7 metrů vysoký.

Na jižním průčelí je vyryta báseň Jaroslava Vrchlického "Stromy", kterou Antonín Dyk zhudebnil:

"Stromy, ti zpěvní věštcové, jsou plny divů, plny krás.

Ať do stříbra je halí mráz, ať západ v mlhy nachové,

ať v ptactva písni májové, ať vichrem se jich lupen třás.

Stromy, ti zpěvní věštcové, jsou plny divů, plny krás."

Devátá souvislost – Stupčice na Voticku

Nedaleko vsi otevřel MUDr. Ladislav Krouský sanatorium. Nabízel masáže, elektroléčbu, bahenní léčbu a lékařsky upravenou dietní stravu. Pomáhal tu pacientům po těžkých nemocech a operacích, duševně rozrušení zde hledali a také nalézali klid.

Od roku 1908 Vrchlického začala trápit nemoc, měl úporné bolesti hlavy, v srpnu prodělal záchvat mrtvice, po němž viděl dvojmo a ztratil schopnost číst. Mimo jiné se léčil právě i zde, ve Stupčicích.

Z roku 1922 se nám zachovala vzpomínka na pobyt Mistra Vrchlického ve Stupčicích v roce 1910

"Před dvanácti lety dlel na léčení v lázních stupčických náš Jaroslav Vrchlický. Byl tehdy dávno již v podzimu života a z neznáma pozvolna blížil se ševel perutí Azrailových ke skráním básníkovým. Za krásného srpnového dne jela chorého mistra navštívit společnost z Prahy, prof. dr. Thomayer, prof. Pelnář a básník A. E. Mužík. Vzduch byl průhledný a mírným teplem prohřátý, krajina zamlkle teskná jakoby do sebe zadumaná. Z nádraží přes louky k stupčickým lázním není daleko, uprostřed zeleni sadové stojí lesní lázeňský dům. Vidíme v dálce v koutě parku kohosi, bílý, hustý, dlouhý vous svítí z daleka, poznáváme tu hlavu, jak jsme ji stokrát viděli v Praze, Je to on, celý, všecek, pravda trochu zestárlý a jakoby trochu patinou času pokrytý. Poznává nás, ale i my poznáváme jeho z nové stránky, jako trpitele a člověka, který měl vždy tolik pochopení pro bolesti a útrapy cizí, dnes je musí nalézti pro svoje. Slunce svítí a kolem majestátní hluboké ticho, slunce ukolébává v sladký, zdravý polospánek…"

Poslední báseň

"Mám dosud bolesti", poznamenal, když po chvíli procitnul, "zítra ji napíšu". Bylo to 23. srpna 1910, kdy Jaroslav Vrchlický napsal ve Stupčicích svoji poslední báseň "Finále".

"Vše bylo již, čím srdce tvoje stůně, čím touží nyje, naříká i jásá,

vše, co můž' ve tvém srdci vzbudit krása všech květů zemských opila tě vůně.

Tak prožil's žití s jásotem i hořem, a co dal život, pil jsi ze všech číší,

ať dobro, krása, láska, plod i kvítí. Tak od mládí spěl's k ideálu výši,

a kde jsi stanul dlouhou poutí žití, pil's ze všech číší, teď se opij mořem!"

Epitaf

Epitaf si složil již sedm let před svou smrtí:

"Postůj zde poutníku, v hrobě tom Vrchlický Jaroslav leží,

básníkem doby své byl, mravencem pilností svou,

klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přenes své vlasti,

myšlenkám vlastním však též svoji dal ražbu i kov.

Málo měl na světě štěstí, přátel však, lásky též dosti,

v otčiny půdě teď spí, spokojen, tichý a rád."

Mistr Jaroslav Vrchlický zemřel 9. září 1912 v 59 letech, podle lékařské zprávy následkem sklerózy mozkových cév. Je pohřben v Praze na vyšehradském Slavíně.

A na závěr?

Jsou lidé velcí, kteří nebývají nikdy zapomenuti. Jsou naopak lidé malí, co jsou zapomenuti ještě za svého života. Emil Jakub Frída alias Jaroslav Vrchlický byl člověkem toho prvního druhu. Jeho dílo tu s námi zůstane stále. Je dobře, že se řízením osudu dotknul i našeho kraje…

Literatura:

Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Cikhart, R. - Táborsko v minulosti i přítomnosti

Božek, H. - Jihočeské medailóny

Troubilová, L. - Friedrich Adler překladatel Jaroslava Vrchlického

Internetové zdroje

Obdivovaná 

i nenáviděná 

první dáma království

Jaká Polyxena z Boží milosti kněžna z Lobkovic, rozená z Pernštejna, paní na Vysokém Chlumci vlastně byla?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Jaká to byla žena? Pokusíme se to v následujících řádcích objasnit. Rozhodně to ale nebude černobílé, neboť ani lidský život takový není...

Co o ní tedy vlastně víme?

Polyxena se narodila jako devátý potomek Vratislava II. z Pernštejna a jeho manželky Marie Manrique de Lara y Mendoza. Otec zastával post nejvyššího kancléře Českého království. Matka Polyxeny byla španělská šlechtična a před příchodem do Čech byla dvorní dámou na dvoře španělských Habsburků. Byla značně ovlivněna jezuity.

Sehnat ženicha tak nebylo jednoduché. Sňatek deseti dcer Vratislava z Pernštejna ztěžoval fakt, že celá rodina byla přísně katolická a matka by nikdy nesouhlasila s nekatolickým ženichem. Nemluvě o jejich špatné finanční situaci. Polyxena to tedy neměla lehké, většina jejích přítelkyň byla v patnácti letech provdána a jí bylo už devatenáct…

Manželství s Vilémem z Rožmberka

Roku 1587 se jedenadvacetiletá Polyxena provdala za nejvyššího purkrabího Viléma z Rožmberka, jenž ji vlastně zachránil. Pro okolí byla totiž jako nevěsta už přestárlá. A Rožmberk byl v každém případě pro rodinu Pernštejnů velké terno. Byl přítelem rodiny, bohatý a vážený. Navíc přísný katolík. Svatba pro Polyxenu znamenala společenské povýšení, a navíc se na její mínění nikdo ani neptal, nebývalo to v té době ostatně zvykem.

Když v roce 1592 vladař rožmberského domu zemřel, zůstala po něm Polyxena jako obdivovaná, inteligentní a krásná, navíc o třicet let mladší, bezdětná vdova. Vilém k ní choval velice silnou citovou náklonnost a zahrnoval ji dary, přestože mu nedala dědice. Odkázal ji mimo jiné i panství Roudnice nad Labem.

A dále?

Po pětiletém manželství se Polyxena stala objektem zájmu mnoha svobodných šlechticů. Ona sama si ale dobře uvědomovala, že je vdovou po výsadním představiteli české šlechty, a navíc její výběr ovlivňoval bigotní katolicismus. Po jedenáct let si užívala vdovského údělu na Roudnici, sama řídila celé panství.

(Bigotní katolík je člověk přehnaně projevující náboženskou víru.)

Polyxena kněžnou z Lobkovic

Pomalu na ni ovšem začala doléhat samota, v té době psala jedné ze sester: "Velice dobře vím, že si na mě již nikdo ani nevzpomene". Ale nakonec si přece jen vybrala a nebyl to zrovna ženich ledajaký. Byl jím nejvyšší kancléř a katolík, Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Byl to první kníže z Lobkovic a první vladař domu lobkovického. Sňatek mezi manželi byl spíše sňatkem z rozumu. Ale i přes to mezi nimi vzniklo silné citové pouto. To lze doložit z korespondence mezi nimi. Pár stál v centru společnosti v pobělohorské době. Roku 1609 se třiačtyřicetileté Polyxeně po dlouhém čekání narodil jediný syn Václav Eusebius Popel z Lobkovic, předek všech současných příslušníků rodu Lobkoviců.

Mezitím se vytvořilo mezi manželi silné citové pouto. Dalším, co je oba spojovalo, byl jejich náboženský radikalismus. Patřili mezi nejvýznamnějším podporovatelům katolické církve. Společnou měli též vazbu na Španělsko. Oblékali se podle španělské módy a vedli k tomu i svého syna Václava.

Milostná korespondence

Úřad, který Zdeněk Lobkovic zastával, vyžadoval jeho přítomnost v Praze. Po změně sídla úřadu do Vídně roku 1612, pak žili oba manželé víceméně odděleně. Právě z té doby se zachovala jejich španělsky psaná intimní korespondence. Polyxena tu manžela oslovovala: "Můj anděli, můj králi, má lásko". Zdeněk Lobkovic naopak psal: "Má duše, má naděje, můj poklade". V době Polyxeniny nemoci si manžel od císaře vymohl povolení a trávil s ní čas. To se již ale objevovala předzvěst smrti. Zdeněk Popel zemřel v roce 1628 ve Vídni a Polyxena, poté co předala dědictví, v roce 1642 v Praze.

Pražské Jezulátko

Věrná katolička v roce manželovy smrti věnovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka, kterou její matka dostala jako svatební dar od své matky při sňatku do Čech. Podporovala řeholníky a církev vůbec.

Polyxena a doktor Jessenius

V roce 1619, během stavovského povstání, byl Zdeněk Popel z Lobkovic zahrnut mezi osoby, které čeští stavové vypověděli ze země. Polyxena válečná léta trávila ve Vídni, kde mimo jiné přemlouvala doktora Jessenia, aby se nevracel do Prahy a zůstal v jejích službách. Lékař její prozíravosti nedbal a došel tak po Bílé hoře až na popravčí lešení. Zkrátka, vytáhl si nešťastnou třináctku, to bylo i pořadí na stupně, odkud vedla už jen jedna cesta…

Ján Jessenius byl slovenský lékař, politik a filozof. V roce 1600 provedl v Praze první veřejnou pitvu. Jako hlava univerzity spjatá se stavovskou opoziční politikou se stal i jednou z vedoucích osobností pozdějšího protihabsburského povstání.

Po bitvě na Bílé hoře a potlačení stavovského povstání byl obviněn z urážky majestátu. 21. června 1621 při známé popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí dostal jeden z nejpřísnějších trestů, protože proti císaři zhřešil jazykem. Kat Jan Mydlář mu nejprve vyříznul jazyk a poté ho sťal.

A co lékařova dřívější podporovatelka Polyxena? Z balkonu jednoho z domů staroměstskou exekuci sledovala tato pozdější nabyvatelka konfiskovaných majetků spolu se svým manželem nejvyšším kancléřem Zdeňkem Popelem z Lobkovic.

Co jí v té chvíli asi proletělo hlavou? To se již nikdy nedozvíme…

Co Polyxena a pobělohorská doba?

Pobělohorská doba byla pro mnohé příležitost, jak přijít k velikým majetkům. Myslíte, že se takoví nenašli? Včera jako dnes, chamtivost je věčná.

U nás v kraji takovou byla jednoznačně Polyxena z Pernštejna a Lobkovic, paní z Vysokého Chlumce u Sedlčan. Podporovala katolíky i protestanty. Při vpádu Pasovských do Prahy pečovala o zraněného hraběte Thurna. O sedm let později při pražské defenestraci se Polyxena postavila na obranu místodržících Martinice i zraněného Slavaty, jež byli oběťmi počátku vzpoury stavů. Oba vyvázli životem jen díky Polyxeně.

Majetek a zase majetek…

Na druhou stranu však Polyxena byla v době majetkových konfiskací jedním z nejvýznamnějších zájemců o levné nákupy českých panství, zabraných provinivším se šlechticům. Postupně získala ohromný pozemkový majetek za částku 350 000 zlatých rýnských.

Polyxena se tehdy zařadila do skupiny několika domácích šlechticů, kteří těžili ze svého postavení u císařského dvora a bezohledně hromadili majetek. Vysokochlumecké panství zaokrouhlila koupí menších statků v okolí. Nedrahovice s dalšími sedmi vesnicemi, ji stály 16 tisíc zlatých. Skoupý zakoupila i se čtyřmi vesnicemi. Pikov a další čtyři vesnice u Borotína. Připojila i Čachořici, Křemenici a Nové Dvory. Dále to byly Obděnice a Kamýk se čtrnácti vesnicemi. Ke svému panství jistebnickému přikoupila kupříkladu Borotín, Makov, Vlásenici u Tábora a také Lhotu Čelákovskou (Včelákovu Lhotu).

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Vysokochlumecké panství se nakonec skládalo z pěti měst a městeček (Sedlčany, Sedlec, Kamýk, Krásná Hora a Chlumec) a více než 80 vesnic. Celkem byly v té době na chlumeckém panství 4 zámky, 5 tvrzí, 16 dvorů, 18 mlýnů, 47 hospod, 1 cihelna, 3 pily, 9 kostelů, 71 rybníků, 7 pivovarů, ap.

A na závěr?

Jaká tedy byla Polyxena z Lobkovic žena? Obdivovaná i nenáviděná první dáma království a také ta, co věnovala klášteru bosých karmelitánů v Praze vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka…

Nebo také nemilosrdná katolička, jež dala roku 1624 uvěznit čtyřiadvacet poddaných z Kamýku na Sedlčansku, kteří se nechtěli vzdát víry svých předků…

A pak si vyberte…

Literatura:

Fiala, M. - Český Merán ve staletích

Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Souček, B. a Heller, L. - Kříž a kalich na Sedlčansku

Vondra, R. - Česko-španělské vztahy v předbělohorském období

Marek, P. - Poselství lásky a osamění (Manželské soužití Zdeňka a Polyxeny z Lobkovic)

Ryantová, M. - Polyxena z Lobkovic

Čornejová, I. - Temno

Uhlíř, D. - Drama Bílé hory

Kilián, J. - Třicetiletá válka

Fukala, R. - Třicetiletá válka

Internetové zdroje

Smírčí kříže a kameny aneb 

němí svědci 

z dávných časů

Němí svědci z dávných časů?

Co byly smírčí kameny a kříže

Smírčí kameny a kříže vznikaly již od 14. století, kdy právo a zákony nefungovaly, jak by měly. Proto ti, co způsobili někomu újmu na majetku či životě jiného člověka, měli možnost na základě smírčí smlouvy zhotovit smírčí kříž nebo kámen.

Smírčí kříž je kamenný kříž postavený nejčastěji na místě, kde se stal hrdelní zločin nebo neštěstí. Smírčí kámen je kříž vytesaný do kamene a nemá tudíž klasický "křížový" obrys, ale účel byl totožný.

Proč vznikaly?

Soudnictví ve středověké západní Evropě vycházelo z křesťanského kanonického práva založeného na hodnotách duchovních, svědomí a rozumu. Život na naší zemi nám daroval Bůh. A lidský život byl chápán jako nejvyšší hodnota. Pro spásu lidí, jejich vykoupení od hříchu, Ježíš Kristus zemřel na kříži. Vraždou, usmrcením člověka, pohrdl jedinec Kristovou výkupnou obětí a darem stvoření.

Toto jednání si vůči živoucímu Bohu žádalo usmíření, potvrzení, že si křesťané váží Vykupitelova kříže. Bylo možno při trestání provinilců uplatnit systém tzv. smírčího práva. Někdy se tedy spor řešil jakousi mimosoudní dohodou a odškodněním, a pokud nebyl vrah hrdelně potrestán, mohla se věc vyřešit tzv. smírčí smlouvou.

Smírčí smlouva

Ta byla sepsána mezi pachatelem a pozůstalými, obě strany usmiřovala, vraha chránila před případnou mstou a ukládala mu podmínky, jak svůj zločin postupnými kroky odčinit. Vrah zpravidla litoval svého činu, prosil za odpuštění duši zabitého, přeživší, veřejnost a Boha, jako nejvyšší instanci mravních hodnot. A tak vedle odškodnění pozůstalých byli pachatelé zločinu také odsuzováni ke stavbě smírčích křížů či kamenů.

Smírčí kříže a kameny nejsou tedy jen pamětním dokladem, ale také symbolem pokání (tedy ano, jsou to němí svědci z dávných časů).

Kde smírčí kameny a kříže najdeme?

Smírčí kříže v krajině stojí na naprosto neočekávatelných místech, navíc často nebývají zaneseny ani v mapách. Oproti pamětním křížům bývají často i v lesích, zcela mimo cesty. Některé smírčí kříže v terénu spíše leží, než stojí. Jediný použitý materiál je kámen, proto také přetrvaly staletí. Stávají v polích a při cestách, na návsích i o samotě v lese, zapomenuty a často bez povšimnutí.

Co se na místě událo, se již obvykle nedozvíme, jen některé dávají jakési tušení, protože na sobě nesou vytesaný reliéf vražedného předmětu, například kopí, sekeru, meč či kuši, vzácně i letopočet. Na smírčích kamenech bývá někdy i symbolicky vytesáno povolání zavražděného.

Čím je smírčí kříž starší, tím je mohutnější a méně pokrytý rytinami, u křížů pozdějšího data někdy bývá i nápis stručně popisující událost. Mnohé z nich skončily v muzeích nebo byly přemístěny na jiné místo. Tím však utrpěla jejich výpovědní hodnota.

A jak je to s těmito kamennými památkami dnes? Vzhledem k husté zástavbě jich většina postupně během staletí zmizela, v lepším případě do muzeí, v tom horším do základů nějaké stavby…

Smírčí kříže v Českém Meránu a okolí

Smírčí kříž na Sahaře

VČeském Meránu se do dnešních dnů dochoval pouze jeden jediný. Musíme se ale za ním vypravit až na Saharu…

Pochází asi z roku 1840. Na kříži je viditelný reliéf Krista. Stojí u rozcestí dvou cest z Prčice a Jiříkovce na Loudilku, jen pár kroků od Heřmaniček. Není v dobrém stavu, jsou na něm viditelné neodborné opravy v minulosti. Podle Čeňka Habarta zde byl kříž vztyčen kolem roku 1840 a to na paměť člověka zabitého bleskem.

Myslím, že by však zde však spíše postavili klasický železný či litinový kříž na kamenném soklu. V té době byl takový kříž již běžným produktem železářských hutí. Ovšem pravdy se dnes už asi nedopátráme…

Smírčí kříž u Nadějkova

Najdeme ho na Stračím vrchu u Nadějkova. Na místě tohoto kamenného kříže jsou podle vyprávění pochováni Švédové, kteří zaútočili na nadějkovskou tvrz při svém tažení po bitvě u Jankova a byli odraženi. Původní kříž byl roku 1996 bohužel odcizen neznámým pachatelem, dnes tu stojí pouze jeho replika.

Smírčí kříž v Pikově

Jetelový kříž ze žuly s vytesanou postavou Ukřižovaného, na oválné základně jsou zbytky nečitelného nápisu. Bylo tam kdysi vytesáno: "Kdo tady pudeš, pomodli se otčenáš. 1759." Váže se k tomu pověst o smrti jistebnické šenkýřky...

Smírčí kříž u Ostrého

Kříž stojí na kraji lesa u cesty krytý oplocenkou. Je na něm vytesán letopočet 1817.

Pamětní kámen u Borotína

Kámen měl poněkud jiný účel než ty ostatní. Nápis na něm je již bohužel zčásti nečitelný. Podle Č. Habarta kámen připomíná staré lesní hospodaření. Je prý 90 cm vysoký a má nahoře již málo zřetelný znak s korunou a dole vytesaný nápis švabachový: "Ty dwa lesy sau w roce 1805 od Pa. Tredla forstmistra městského založeny." Měl ho podle K. Vošty nechat vytesat a zasadit lesník František Tredl, který byl lesmistremcelého jistebnického panství.

Smírčí kameny v Jistebnici

Kající kříž

Jsou na něm symboly dvojitého kříže, sekery a smyčky. Podle pověsti připomíná tesaře a učně, který nařezal trámy na krov kostela kratší. Tesař učně zabil a sám se oběsil. Pověst podporuje fakt, že podle stavebně historického průzkumu kostela, skutečně některé trámy kratší jsou. Kámen má pocházet ze zaniklého popraviště.

Kříž pokání

Je uváděn jako dřík kříže, jehož obrys není příliš patrný přes spárování.

A na závěr?

Zajímavé kamenné památky poněkud zahalené závojem věkovitého tajemství. Vše tajemné člověka láká, tak jako světlo svíce přitahuje můry. Ale pozor, dívat se ano, ale neškodit, vždyť nevíme, co by se dělo, kdyby najednou…

Literatura:

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Doubravová, L., Kovalová, M. - Putování za kapličkami Českého Meránu

Vokolek, V. - Posvátná místa středních Čech

kolektiv - Smírčí kříže a kameny Benešovska

Preclík, V. - Smírčí kameny

Vošta, K. - Pomníky lesmistra Františka Tredla z počátku 19. století u Meziříčí a Borotína

Souček, B. a Heller, L. - Kříž a kalich na Sedlčansku

Internetové zdroje

Tábořiště Hochů 

od Bobří řeky

Apoštol české knihy

Kdo byl předobrazem známé postavy z literatury? Jaký měl vztah k našemu kraji?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Kdo by neznal slavný román spisovatele Aloise Jiráska F.L. Věk a jeho televizní zpracování? Mimo hlavního hrdiny, jenž měl samozřejmě též předobraz ve skutečné postavě našich dějin, tu nalezneme i neméně zajímavou postavu Pátera Matouše Vrby. Čím nás tak upoutává? Pojďme se na to společně podívat.

Na úvod pár řádků z románu

"Každý rok zjara, někdy také až po žních, vzal Páter Matouš Vrba svůj tmavomodrý plášť ze staré dubové skříně i červený velký deštník s plechovou, žlutě lesklou rukojetí a vypravil se do kraje. Pokaždé jinam. Ten plášť jeho byl velký, měl dlouhý límec, vespod samé kapsy, celý labyrint kapes, a byl jako malou filiálkou České expedice. Z plátěných jeho skrýší vytahoval na svých potulkách knížku za knížkou, starší i novinky, ty tenké knížky na hrubém papíře švabachem tištěné písmem hrabovských dědiců nebo u Jana Beránka impresora, spisy Krameriovy, Rulíkový a jiných, a prodával je i rozdával dle potřeby a místa.

Dařilo se mu různě. V panských kancelářích mu ukazovali dvéře, ve městech se mu leckdes vysmáli nebo si ukazovali, že se mu mate v hlavě. Zato páni bratři na farách vítali ho jako milého hosta a písmáci a čtenáři v městečkách i po vsích nemohli se ho dočkat a těšili se na něj, co jim přinese nového. U těch rád zasedl v jejich nízkých začoudlých sednicích povalového stropu.

Sám prožil v takové jizbě své mládí a v takové také pracoval kdysi za stavem, nežli se dal na studie. Kořeny jeho bytosti tkvěly v lidu, z něhož pošel, jemuž jako kaplan léta sloužil. Rozuměl mu a měl srdce pro všecku jeho tíseň. S těmi strejci si chutě porozprávěl nebo se i zasmál jejich nápadům, vyposlechl jejich rozumy, jejich jadrnou řeč, a odpovídal na jejich dotazy.

Mnohému z těch písmáků v očích zahrálo, když šedý kaplan vykládal, jak v Čechách bývalo, když vypjal obočí, a třepetaje vztyčeným ukazováčkem opakoval - Neumřela, neumřela, ale spí!

Zato na zámeckých dvorech, na schodech kancelářských dost často v duchu i nahlas zahuboval na ty zpanštilé pisáky, na ty hloupé mudráčky, že jako slepí se klaní německé módě a na svůj jazyk zuby šklebí a posmíšky si z něho dělají."

Kdo byl Apoštolem české knihy?

Vzorem pro postavu Pátera Vrby, tohoto tzv. Apoštola české knihy, byl taktéž český vlastenecký kněz, Josef Šmidinger, jenž žil v první polovině 19. století. Byl to skutečný šiřitel českých knih, zakladatel knihovny v jihočeském městě Strakonice, jež je po něm pojmenovaná.

Co spojuje tohoto vlastence s krajem Mladovožicka?

Páter Josef Šmidinger se narodil jako třetí dítě v rodině kupce Jana Josefa Schmiedingera a jeho ženy Kateřiny, dcery Jakuba Mrázka z Mladé Vožice. Matka Kateřina byla horlivá čtenářka a vštípila svému synovi lásku k české knize.

Spojení s Černovickem

Historik Jiří Turek ve své knize Černovice rok po roce píše: "Bratři Veithové uložili domácímu vychovateli F.E. Velcovi úkol, aby se z Antonína juniora, tehdy nejstaršího, devítiletého "někdy stal muž patriotický, svobodně smýšlející a byl lidumilného srdce". Vychovatel dostal tehdy na starost dva syny a dvě dcery. Na výchově Václavových dětí se ale podepsalo více vážených mužů. Například předobraz pátera Matouše Vrby v Jiráskově románu F.L.Věk, šiřitel českých knih, kněz Josef Schmidinger".

Antonín a Václav Veithovi byli průmyslníci, mecenáši, ač původem Němci, byli čeští patrioti. Syn Václava Veitha, Antonín Ladislav Veith později vlastnil také panství Černovice. 

Mimo jiné ho vychovával právě hrdina našeho vyprávění, Josef Schmidinger. Co o něm napsal jeho předchůdce ve funkci vychovatele na zámku v Liběchově, František Emanuel Velc? "Šmidinger byl letory prchlivé a prudké, měl mravy a způsoby ne velmi příjemné a nápadné, v řeči pak posuňky a přívyky, které nebyly sto v mládeži jemu svěřené udržeti potřebnou vážnost".

Skutečný apoštol

Šíření českých knih se pak stalo smyslem jeho života, jemuž obětoval každý uspořený groš, každou volnou chvíli, chatrné zdraví, a nakonec i život.

V místech svého působení zakládal čtenářské besedy, přednášel o českých spisovatelích, předčítal jejich knihy. S rancem knih na zádech putoval od vesnice k vesnici po českém venkově a roznášel a rozdával české knihy. Mimoto podporoval Matici českou a neúnavně pomáhal sbírat prostředky na stavbu Národního divadla.

Jeho chatrné zdraví ho nakonec dostihlo. Zemřel v jedenapadesáti létech v Hostomicích pod Brdy, kde působil jako kněz.

Odrazy v literatuře

František Pravda

Nejen Alois Jirásek zvěčnil Šmidingerovy skutky v literatuře. O jeho pohnutém životě i o zásluhách o českou věc napsal i spisovatel, rodák z Nekrasína u Nové Včelnice, František Pravda. A to v povídce nazvané "Páter Tomáš".

Kdo byl tento dnes již pozapomenutý spisovatel?

Vlastenecký buditel, spisovatel a kněz páter Vojtěch Hlinka, uměleckým jménem František Pravda. Dobrá znalost venkovského prostředí, živý smysl pro jeho svéráznost a dlouhý klidný život v ústraní, se zrcadlí v jeho spisovatelském díle. Řadu námětů přitom čerpal ze svého rodného jindřichohradeckého kraje. Jeho dílo bylo u jeho současníků, prostých čtenářů, velmi oblíbené. Knižně bylo vydáno přes 150 jeho spisů.

O tom, jaké úctě a vážnosti se těšil nejen u čtenářů, ale i u významných tvůrců té doby, svědčí delegace spisovatelů, kteří mu přišli blahopřát v dubnu 1897 k jeho osmdesátinám. Pozdravný list umělců, sdružených ve Spolku českých spisovatelů Máj, mu osobně předali Karel Václav Rais, Alois Jirásek a Jaroslav Kvapil.

František Herites

Dalším spisovatelem, jenž věnoval Josefu Šmidingerovi svoji pozornost, byl František Herites. Byl český lékárník, revizor účtů, básník, redaktor a spisovatel. Psal mnoho povídek a fejetonů do různých časopisů – Zlatá Praha, Květy, Máj a Světozor. Je zařazován do tzv. lumírovské generace. Osudy Josefa Šmidingera se staly předlohou postavy kaplana Kováříka v novele "Tajemství strýce Josefa".

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Snaha o uznání českého národa a jeho jazyka měla řadu podob. Jednou z nich byla i snaha českou věc přiblížit lidu na venkově, jenž byl většinou odtržen od hlavního dění ve městech. Proto přínos "Apoštola české knihy" Josefa Šmidingera oceňujeme i nadále, neboť je nezpochybnitelný. 

A na závěr?

A jsme na konci příběhu. Náš hrdina, kněz a vlastenec má věky zavátý hrob kdesi v dáli od rodné hroudy. Ani zdánlivě zapomenutí nejsou zapomenuti. Nezapomínejme proto na své předky…

Literatura:

Božek, H. - Jihočeské medailóny

Cikhart, R. - Popis Táborska

Turek, J. - Černovice rok po roce 1178 – 2006

Jirásek, A. - F.L. Věk

Internetové zdroje

Nevzdělaný kazatelem aneb 

zmatek nad zmatek

Jaký zmatek v církvi způsobily myšlenky lidového písmáka? ZPelhřimovska do celé země?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat.

Nedávno uběhlo 600 let od narození Mikuláše z Vlásenice. Kdo to byl? Český teolog a náboženský vizionář, původně sedlák, zakladatel protestantské sekty tzv. mikulášenců, svým učením blízké filozofii umírněného křídla husitů či Jednoty bratrské, jejíž stoupenci existovali až do konce 16. století.

Skočíme tedy proto rovnýma nohama do 15. století. České země byly po husitských válkách v žalostném stavu, k tomu neúroda, hladomor, velký úbytek obyvatelstva. Lidem se žilo bídně a znovu vyhlíželi spasitele a mesiáše, který by je přivedl k lepším zítřkům. Co se toho týče, děje se tak i podnes, lidé jsou takříkajíc nepoučitelní.

Písmák od Pelhřimova

Tu se na Pelhřimovsku, ve vsi Vlásenice, objevil lidový písmák a kazatel. To by nebylo nic až tak divného, ale Mikuláš z Vlásenice neuměl ani číst ani psát. Ač nevzdělaný, podnítil vznik reformačního náboženského hnutí, jehož členové si sami říkali mikulášenci.

Poté, co opakovaně ráno cestou na mši do Pelhřimova prožil zjevení, při kterém se měl setkat s anděly, kteří jej odnesli do nebes, začal přibližně od poloviny 15. století působit jako náboženský vůdce.

Mikuláš kladl důraz na křesťanský život a nestál o učenost (celkem pochopitelně), aby prý nebyla na překážku duchu. Důvěřoval však duchovnímu osvícení ve svých viděních. Odmítal církevní svátosti a hlásal prostotu církve. Právě tím dokázal strhnout své posluchače.

Věznění na Choustníku

V roce 1471 byl pro svou víru vězněn na rožmberském hradě Choustníku u Tábora. Stalo se to za panování Jana II. Z Rožmberka. Co se píše v letopisech?

"Asi roku 1471 jat jest Mikuláš posádkou Choustnickou a přiveden jest na hrad Choustník, kdež jej mořili hladem, že po 8 dní nic nejedl ani nepil. Mezi tím obesláni okolní páni, mezi nimi i Jiřík Habský ze Sedlce, pak jeden doktor a 20 kněží katolických, z nichž někteří byli z Budějovic. Do shromáždění jejich uveden byl vězeň, aby před nimi učinil vyznání víry své. Měli jej k tomu, aby přestoupil "k jich jednotě a straně římské"; neučiní-li toho, že bude upálen nebo utopen; k doplnění hrůzy i kata měli pohotově. Ale Mikuláš nebyl nádoba podajná, nýbrž s nadšením, kteréž dlouhým postem jen ještě více jej rozjařilo, hotově se s nimi dal v hádání o těle i krvi Páně a o papeži. Mikuláš sám způsobil proti sobě příkré postupování, když se hned z počátku nehrubě s úctou pronesl o papeži.

Posléze, když se do syta nahádali, tázal se hejtman doktora: "Nu, otče, co mám s ním činiti? Utopiti-li jej, káži čili spáliti?" Po třikrát otázku opakoval, ale doktor odpovědi nedal, až pak po chvíli pravil: "Šacuj ho penězi. Peněz něco poživeš, a zahubě ho, toho bychom dobrým nepožili." Řekl hejtman: "Měj se dobře Mikuláši; kážiť jísti dáti; než aby mi zaplatil oběd." Potom jej šacovali, tj. peníze od něho vzali a propustili na svobodu. Dobře poznali doktor a kněžstvo rozmluvou touto, že se do sporu dali s horlivým, ale neškodným blouznivcem."

Mikulášenci

Po propuštění působil Mikuláš jako lidový kazatel i ve středních Čechách. Vyslovili se o něm, že "je to sice laik, naprosto nevzdělaný, ženatý a sedlák, nicméně, že drzostmi svými vábí k sobě lid četný". Když v roce 1495 umírá, zanechává za sebou mikulášenské bratrstvo, jež nemělo kněží. Zbožnost mikulášenců byla jednostranně kajícnická, projevovali lítost nad hříšností pláčem.

Mikulášenci, Pecínovští, Plačtiví bratři, takto různorodě se nazývali tito pokračovatelé Mikuláše z Vlásenice. Ovšem již v 16. století byli pronásledovaní a v době rekatolizace zanikli úplně.

Právě Mikuláši Vlásenickému je někdy připisováno autorství známé blanické pověsti, v jeho vizích se totiž objevovala také legenda o Blanických rytířích.

Z Pelhřimovska na Černovicko

Jak píše Jiří Turek ve své knize Černovice rok po roce, tehdejší ředitel pelhřimovského reálného gymnázia Václav Petrů v díle Čechy (1892) uvádí: "…že nějaký čas před uvězněním na Choustníku trávil Mikuláš na jakési Poustce u Černovic". Asi tím myslel poustevnu. Podle jiných zdrojů "…potulně kázal a shromáždil okolo sebe komunitu věřících. Usadil se jako poustevník u města Černovic". Je tedy docela pravděpodobné, že Mikuláš z Vlásenice působil i v okolí Černovic u Tábora.

Z Pelhřimovska do Prčice

Zhruba v polovině 16. století vládli v Prčici Voračičtí z Paběnic, kteří podporovali bratrskou víru. Mikulášenci působili i zde. Představeným bratří byl tehdy soused Kříž z Prčice. "Byl horlivý, statečný, v učení a v kázání slova Božího smělý." Když kázal, lid prý jakoby "hořel." Byl kazatelem i vizionářem, v duchu tradic pak také neuměl ani číst ani psát. Když vykládal bibli, tak velmi vážně, zkroušeně, mocně, živě a pronikavě, nikoho nešetřil ani osoby urozené.

Místní vrchnost Křížovy kazatelské činnosti dokázala využít k svému prospěchu. Tehdejší patron kostela, Jan Voračický z Paběnic a na Prčici, nedbal o posvěceného kněze, faru nechal uprázdněnou, ovšem "přivlastnil si všechny platy a důchody, co by knězi náležely". Takže mu situace docela vyhovovala.

Nic netrvá věčně, a tak roku 1565 povstaly vrchnosti z obcí náležejících k prčickému kostelu. Byla podána žaloba k tehdejšímu místodržiteli království českého, arciknížeti Ferdinandovi. ... "fara tu v Prčici všecka téměř zpustošena, kněz se tu již mnohá léta nedrží a kostel by k zpustošení také již přišel. Důchody a platy celá léta vrchnost brala a o kostel a faru se nestarala."

Místodržitel pak rozhodl, že ve čtyřech nedělích musí vrchnost složit příslušnou sumu peněz, aby se fara opět vystavěla a kostel opravil. V důsledku tohoto rozhodnutí byla skutečně fara znovu vystavěna a knězem podobojí osazena, a i kostel byl opraven. O tom, jak tato změna dolehla na mikulášence Kříže z Prčice, se bohužel nic neví, žádný zápis se nedochoval.

Z Pelhřimovska na Podblanicko

Pecínov na Podblanicku je především znám tím, že se zde také scházela sekta mikulášenců neboli "Pecínovských". Sídlili na staré tvrzi v Pecínově, během třicetileté války tvrz zmizela ze světa, avšak ještě v 19. století zde stály zbytky základů, kde se nalezly zbraně a nástroje. Pecínovští po kázání hlasitě plakali a zakrývali si tvář rukama, proto byli nazýváni "Plačtiví bratři". Vedli však prostý, zbožný, pracovitý život. Nebyli nijak pronásledováni, a proto se zde v Pecínově a okolí udrželi až do porážky stavovského povstání. Žili pod vlivem sociálních blouznivých vizí doznívajícího vlivu husitství.

Z Pelhřimovska na Táborsko a Mladovožicko

Stará víra podobojí přecházela v první polovině 16. století ve víru českobratrskou, která měla sbory v Táboře a Soběslavi. V Táboře samém rozmohla se i sekta mikulášenců, kteří tu měli rovněž svůj sbor.

Mladovožicko bylo po husitských válkách kolébkou sekty zvané "Bratři vitanovští", protože jejich zakladatelem byl Jan Kolář z Vitanovic na Mladovožicku. Z některých pramenů vyplývá, že se znal a navštěvoval s Petrem Chelčickým, studoval jeho spisy a myšlenky. U Chelčických bratří se Jan Kolář těšil velké úctě a po smrti Petra Chelčického se stal jejich hlavou. Po jeho smrti tito Bratři vítanovští zřejmě splynuli s Jednotou bratrskou, která měla ve venkovské šlechtě mnoho stoupenců.

Jak ale píše historik Jaroslav Goll: "…kdežto Jan Kolář z Vitanovic, od něhož Bratří, nejspíše již po svém odchodu z Prahy a po smrti Petra Chelčického, některé jeho spisy obdrželi, k Jednotě se nepřidal…"

Byla to zejména Anna Lukavecká z Malovic na Kamberku, kterou napomíná sám císař Rudolf II., aby na tomto svém statku schůzí bratrských netrpěla.

Jedinou památkou na bratry vitanovské je malý zvon ve věži kostela ve Vrcholtovicích s nápisem: "Setřes a zruš, Hospodine, moc přeukrutnou nepřátel církve Tvé svaté a rač je dáti v rozptýlení, aby poznali, že jsi Ty sám jediný, který bojuješ za nás, Pane Bože náš všemohoucí. Léta Páně 1566".

(Petr Chelčický byl spisovatel, překladatel a radikální český teolog, náboženský a sociální myslitel, je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české reformace. Jeho náboženští dědicové založili ke konci jeho života v Kunvaldu Jednotu bratrskou.)

Z Pelhřimovska na Sedlčansko

Z Vlásenice u Pelhřimova však doputovaly myšlenky negramotného kazatele dokonce až k Vltavě, což značí, jak je svět malý. Podél toku potoka Mastníku, v zasmušilém údolí nedaleko vsi Poličany, se nacházejí tzv. "Psané skály". Do srázu tu stoupají kamenné schody a po stranách se příkře zvedají vysoké skalnaté stráně s velkými tmavými balvany. V nich jsou vytesány nápisy z Písma svatého, po kterých mají skály jméno již odedávna. Kdo tu tedy žil a nápisy ve skalách zhotovil? S velkou pravděpodobností nápisy pocházejí od Matěje Poličanského, což byl živohoštský kališnický farář, který svou církev opustil a několik let byl "sedmý biskup sekty poličanských mikulášenců". Nakonec se zřejmě stal poustevníkem. Nápisy v Psaných skalách by tedy mohly být jakousi jeho soukromou modlitebnou.

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko.

Po bitvě na Bílé hoře bylo s mikulášenci nakládáno jako s ostatními nekatolíky. Poddaní museli přijmout víru své vrchnosti, což bylo katolictví. Přes "domácí původ" a nemalý vliv na venkově nezasáhlo mikulášenství podstatně do duchovního života českého národa. Dnes je považujeme, jak je z výše psaného patrné, za zajímavou historickou konotaci, jež se však dotkla i našeho kraje.

A na závěr?

Vždy, když se lidem nevede dobře, vyhlížejí lepší zítřky a spíše tak uvěří různým věrozvěstům a spasitelům. Včera jako dnes, lidé jsou stále stejní a nepoučitelní…

Literatura:

Fiala, M. - Český Merán ve staletích

Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Cikhart, R. - Minulost Táborska

Božek, H. - Jihočeské medailóny

Souček, B. a Heller, L. - Kříž a kalich na Sedlčansku

Tywoniak, J. - Historické památky okresu Benešov I.

Turek, J. - Černovice rok po roce 1178 – 2006

Goll, J. - Chelčický a Jednota bratrská

Internetové zdroje

Trudná pouť filozofa

"Co dobrého jsem dnes vykonal pro člověka?", bylo jeho mottem. Co mají společného čtyři zámečky rozeseté po Čechách? A jak s nimi souvisí náš filozof?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Průkopníci to v dějinách nikdy nemívají lehké. I filozof z našeho příběhu pocítil velmi silně zášť, zpátečnictví a nepřátelství. Copak se myšlenky dají zakázat? Nedají, ale často se o to kdosi pokouší…

Doba osvícenství

(Osvícenství je intelektuální směr, životní postoj a filozofický směr v 17. až 18. století, který znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení. Osvícenství je odmítavou reakcí na barokní religiozitu, proti níž staví vlastní prostředky a možnosti člověka. Vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, Dalo základ dnešním konceptům občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv.)

Pojďme se společně vydat na dlouhou, ale zajímavou pouť, jež nám přinese i odpověď na tuto otázku. Sled dlouhých let se nemilosrdně vrší na jména a nános času neúprosně zahlazuje stopy po mnohých. Ale vzpomínka na ty, co vyčnívali z řady, neuvadá. Jaký tedy byl ten náš filozof?

Vynikající myslitel, učitel a vychovatel, teolog a zároveň náboženský reformátor, matematik a logik.Následující výrok jej provázel po celý život: "Šťastným být a jiné blažit, toť úkol člověka."

Po absolvování piaristického gymnázia v Praze studoval dále navazující filozofii. Zde přednášel matematiku profesor Vydra, známý i z Jiráskova románu F.L. Věk. Mimo matematiky se věnoval i astronomii, fyzice a chemii, staré i nové filozofii. Studium ukončil s vynikajícím prospěchem. Nakonec se rozhodl pro kněžské povolání, stal se doktorem filozofie a nastoupil místo profesora "náboženské vědy".

Knězem a učitelem

Snažil se učit tento nezáživný, ale povinný předmět poutavým způsobem, v souladu se svým vlastním přesvědčením. To sice způsobilo, že byly jeho přednášky oblíbené, ale vzbudilo to nevůli vídeňských církevních kruhů.

Bylo mu vyčítáno, že je přívržencem osvícenských filozofů Immanuela Kanta a Friedricha Schellinga. Sám císař rozhodl, aby na místo profesora byli navrženi jiní kandidáti. Arcibiskup ale prosadil jeho potvrzení pod podmínkou, že nadále bude přednášet podle učebnice, kterou napsal císařův zpovědník. Náš filozof sice podle učebnice přednášel, avšak se svými výhradami.

Svůj názor uplatňoval v krátkých kázáních studentům, nazvaných "exhorty", které pronášel v univerzitním kostele svatého Salvátora na nynějším Křižovnickém náměstí v Praze. Exhortami odpovídal svým studentům na otázky, které je zrovna zajímaly, nejen z věrouky, ale z hlediska lidských problémů, například otázky rovnosti národů, ras i pohlaví, o potřebě lepšího společenského řádu podle nejvyššího mravního zákona ap. Mezitím vydal několik prací z oblasti matematiky a geometrie.

Zakázané myšlenky?

Prostředí kostela, kde kázal, nepříznivě ovlivňovalo jeho zdraví. V důsledku nervového vypětí se u něho projevila tuberkulóza ve své akutní fázi. V roce 1815 byl ale zvolen děkanem filozofické fakulty a stal se rovněž členem Královské české společnosti nauk. Nepřátelé zatím, jak už to bývá, pilně pracovali. Na základě toho v roce 1819 podepsal císař František I. dekret o jeho sesazení. Kromě okamžitého propuštění ze státní služby vyslovoval dekret ostrou důtku s dodatkem, že mu císař jen ze zvláštní milosti promíjí přísnější trest, který by si zasloužil. O jeho osudu jako kněze pak mají rozhodnout církevní nadřízení.

Přesto však nepřestalo vyšetřování ani po jeho odvolání z univerzity. Arcibiskup ho mnohokrát žádal, aby odvolal své učení, ale nikdy mu nikdo nedokázal, v čem se mýlil. Někdy mu ale šlo i o svobodu, byly tu úvahy i o jeho internování v některém z klášterů.

Pomoc Josefa Dobrovského

Tato významná osobnost své doby se též zasadila o ukončení bezpráví, jež se našemu filozofovi dělo.

Ten roku 1822 zformuloval svoji obranu na obžalobu právě na základě skutečností, že důkazy proti němu jsou vytrženy ze souvislostí. K tomu, aby nebyl zbaven svobody, mu pomohla nakonec náhoda. Jeho obranu si přečetl Josef Dobrovský a obrátil se velmi ostrými dopisy na nového pražského arcibiskupa. Jeho intervence byla posledním a vítězným úderem vídeňskému tmářství v procesu s filozofem. J. Dobrovský však v tomto úsilí zůstal poněkud osamocen.

Vlivná skupina českých vzdělanců té doby v čele s J. Jungmannem našemu filozofovi nepřála, ale stála i proti J. Dobrovskému. Tito vlastenci se bohužel řídili heslem "Účel světí prostředky" a jejich kroky rozhodně nebyly v delší perspektivě ve prospěch národních zájmů…

Poté již byl filozof ponechán v klidu. Dostal nepatrnou penzi ve výši 300 zlatých na rok. Nesměl ovšem ani publikovat ani učit. Žil proto spíše v ústraní.

Zámky a náš filozof

Zámek Radíč na Sedlčansku

První zmínka o panství Radíč je z roku 1333, kdy zde sídlil Odolen z Radíče. Původně zde stávala gotická rytířská tvrz, patřící rodu Valovských z Úsuší. Ta prošla renesanční přestavbou, jejíž některé prvky jsou zachovány v interiéru zámku. V 2. polovině 17. století částečně vyhořela a následně byla přestavěna jejím tehdejším majitelem Henegkem na jednopatrový raně barokní zámek.

Od roku 1821 pobýval náš filozof na zdejším zámečku u zemského advokáta Františka Pistla, kde se věnoval, za podpory svých hostitelů a přátel, své vědecké práci a rekonvalescenci. Od mládí byl neduživý, trpěl srdeční arytmií a téměř každoročními tuberkulozními horečkami. Bydlel tu v pokoji, který je na památku nazýván jeho jménem. Visí zde i jeho podobizna. V areálu stojí i Loretánská kaple Navštívení Panny Marie zasvěcená Černé Matce Boží. V ní náš filozof – kněz sloužil mše.

Zámek Těchobuz na Pacovsku

První písemná zpráva o vsi pochází z roku 1352. Původně zde stávala tvrz. Prvním známým majitelem byl Kuneš z Těchobuzi. Tvrz zpustla a na počátku 16. století se zde již zmiňuje zámek. Ten byl později rozšířen a přestavěn v pozdně barokním slohu.

V roce 1823 se seznámil náš filozof s paní Annou Hoffmannovou, manželkou majitele velkostatku a sklárny v Těchobuzi. Sám manžel přirovnával vztah jeho ženy a filozofa k pečlivosti biblické Marty a oddanosti její sestry Marie. Nejdříve u Hoffmannů trávil letní období. Poté až do roku 1841 byl s Hoffmannovými trvale v těchobuzském zámku. Jeho zdravotní stav se stával občas až kritickým, a právě péče paní Hoffmannové mu pomohla k návratu do života. Na druhé straně ji filozof vzdělával společnou četbou klasiků i současníků, ale učil ji také základy filozofie, botaniky i astronomie.

Napsal zde své největší dílo, "Logika". Už od dvacátých let devatenáctého století se zabýval svojí utopií "Knížka o nejlepším státě", kterou věnoval paní Hoffmannové, ale i potom ještě na díle pracoval. Je to představa ideálního státu v harmonickém soužití všech občanů. V revolučním roce 1848 se tak polekal politických změn, a i možná vzhledem k zhoršujícímu se zdravotnímu stavu nedovolil své dílo publikovat. V průčelí zámku je dnes umístěna jeho pamětní deska.

Zámek Liběchov na Mělnicku

Na místě středověké tvrze vznikl v 16. století vodní hrádek, který spolu s panstvím koupili Pachtové z Rájova. Barokní přestavbu vedl architekt František Maxmilian Kaňka (jeho vnukem byl Jan Nepomuk Kaňka, zemský advokát a majitel Jetřichovic v Českém Meránu), který zámek rozšířil o zahradní křídlo.

Kolem roku 1811 jej dále upravil nový majitel, textilní podnikatel, armádní dodavatel a mecenáš Jakub Veith a zvláště pak jeho mladší syn Antonín Veith, který do Liběchova zval významné české učence a umělce. Přestože byl A. Veith národností Němec, naučil se česky a velkou zálibu našel i v české národní historii. Okolí liběchovského zámku se rozhodl přetvořit v romantický park s připomínkami slavné historie českého národa.

Jedním z často zvaných hostů byl i náš filozof, jenž zde rád pobýval ve 40. letech 19. století. Zde také napsal své stěžejní a dodnes citované dílo "Paradoxy nekonečna". Navazoval na spisy Leibnizovy a jeho teorii substancí, materiálních a duchovních. Jeho vlastní substance jsou bezrozměrné a oduševnělé, vesmír je pak úhrnem duší. Všechny substance jsou téhož rodu, liší se jen stupněm dokonalosti.

Zámek Černovice u Tábora

Nejstarší písemná zmínka o Černovicích je záznam popisu pražské arcidiecéze z poloviny 14. století. Obec ležící na důležité křižovatce obchodních cest byla již před rokem 1323 městem a za pánů z Hradce získala městský znak, který později ještě vylepšili Rožmberkové. Pravděpodobně na místě jednoho z mlýnů, nebo snad i tvrze postavili v roce 1640 bratři Paradisové své panské sídlo, zámek s otevřenou terasou, zahradou a parkem.

Podle J. Turka v roce 1872 (dle jiných zdrojů o rok později), odkoupil černovický velkostatek a zámek právě liběchovský dědic Antonín Ladislav Veith za 550 tisíc zlatých. Ovšem již roku 1881 panství prodal. I když tu náš filozof přímo nepobýval, přesto je to díky osobě A.L. Veitha velmi zajímavé spojení.

Podzim života

Od roku 1841 až do své smrti náš filozof pracoval pro Královskou českou společnost nauk, kde působil i jako sekretář. V tomto období vznikla i další jeho vědecká pojednání. Protože jeho penze, když už nežil u Hoffmannů, nestačila ani na skrovné živobytí, a zvláště na prostředky pro vědeckou činnost, poskytoval mu hrabě Lev Thun-Hohenstein roční podporu ve výši 300, poté 600 zlatých, později se k němu připojil ještě i kníže František Colloredo-Waldsee. Z těchto peněz filozof zakoupil množství knih, z nichž vytvořil knihovnu, kterou po své smrti odkázal zpětně hraběti Thunovi.

Kdo byl náš neznámý filozof?

A nyní již myslím nazrál ten pravý čas zveřejnit jméno našeho zatím neznámého filozofa. Je to Bernard Bolzano. Jeho otec pocházel ze severní Itálie, odkud si přinesl i své exotické jméno.

Svými myšlenkami daleko předčil svou dobu, některé jsou platné dodnes, ba dokonce při jejich čtení máme dojem, neadresoval-li je nám a našim současníkům. U nás byl velice ctěn pro svoji filozofii prvními českými buditeli, Dobrovským, Palackým a Čelakovským. V zahraničí Bolzana zase naopak uznávají jako matematika a logika. On sám ovšem prohlašoval, že: "bez matematiky filozofie možná není".

Bernard Bolzano nakonec podlehl tuberkulóze a zápalu plic. Jeho ostatky byly roku 1980 vyzvednuty, antropologicky prozkoumány profesorem Emanuelem Vlčkem, který potvrdil Bolzanův celoživotně špatný zdravotní stav, navzdory kterému se dožil sedmašedesáti let především díky zdravému životnímu stylu a otužování.

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Dílo Bernarda Bolzana se stalo důležitou složkou intelektuálního vědomí doby, kdy se vytvářel novodobý český národ. Jeho vnitřním zdrojem bylo úsilí jednat tak, jak zní "nejvyšší mravní zákon". Díky spisu "O nejlepším státě" se stal jediným českým utopickým myslitelem.

Co napsal v předmluvě ke svému životopisu?

"Myslel jsem to dobře se svými spolubližními a má hlavní snaha od raného mládí až do dnešního dne směřovala jedině k tomu, jak prospět blahu lidstva."

A na závěr?

Není mnoho těch, co nezištně konají pro druhé. Bernard Bolzano však byl jedním z nich. Važme si proto jeho odkazu i stop, jež zanechal v našem kraji...

Literatura:

Konůpka, P. - Bernard Bolzano a české myšlení

Otáhal, T. - Význam Bernarda Bolzana pro výchovu a vzdělávání

Haubelt, J. - České osvícenství

Dvořák, O. - Stříbrnou cestou od Tábora k Mladé Vožici

Čáka, J. - Sedlčansko

Souček, B. a Heller, L. - Kříž a kalich na Sedlčansku

Božek, H. - Jihočeské medailóny

Internetové zdroje

Roztlučeš je 

prutem železným

Byly pobělohorské časy skutečně Dobou temna či se jen přehání?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Rekatolizace po porážce stavovského povstání byla prováděna ve spolupráci církevní a světské moci. Světská moc se starala především o výkonnou a organizační část, církevní moc se pak měla postarat o náležité duchovní pozadí, a hlavně o navržení postupu rekatolizační akce. Bylo ustanoveno jedno jediné náboženství a to římskokatolické…

Doba Temna

Označení "Doba temna" pro pobělohorské období, pochází z názvu románu Aloise Jiráska Temno.

"Román je psán v duchu dobového nacionalismu a myšlenkového odkazu českého 19. století. Jirásek do něj vnesl především česko-německou polaritu (národnostní střet) a pobělohorskou dobu představuje jako období germanizace. Na interpretaci pobělohorského traumatu národních obrozenců navázala státní historiografická linie nové československé republiky, podporovaná Tomášem G. Masarykem.

"Doba temna" jako synonymum pro nejhorší období v dějinách českého národa se stala součástí výkladu českých dějin v rámci školní výuky." (To je citát z Wikipedie).

Dnes je moderní pobělohorskou dobu zlehčovat a její chyby omlouvat, ovšem katolické panstvo a církev až na výjimky v rukavičkách rozhodně nejednali.

Stavovské povstání

České stavovské povstání proti panování Habsburků probíhalo v letech 1618 - 1620. Spojily se v něm náboženské spory, tedy spor o náboženskou svobodu pro nekatolíky, s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly stavy poraženy. Již od husitských dob v Čechách existovaly vedle sebe dva různé pohledy na víru.

Ten katolický a naproti němu protestanský. Různé názory na víru se táhly celou tehdejší Evropou, byla to jedna z příčin třicetileté války. Stavovské povstání u nás neskončilo dobře, a následně došlo k vyřizování účtů mezi císařem a odbojnými stavy.

Rekatolizace

Po Bílé hoře u nás nastoupila tzv. rekatolizace, tedy obracení kacířů na tu pravou víru. Podobná situace byla po celé Evropě.

(Rekatolizace je proces obracení protestantů (kacířů) na římskokatolickou víru. V českých zemích probíhala od bitvy na Bílé hoře a byla řízena papežskou kurií a "Svatou kongregací pro šíření víry".)

Kacíři

Jsou zastánci náboženského názoru, který se odklání od obecně uznávaného náboženského proudu. Kacířův postoj je s oficiální vírou neslučitelný. V rakouské monarchii, jejíž součástí byly v 16. a dalších stoletích České země, platilo, že kacíři byli lidé liberálně smýšlející, kteří dali najevo určitou odlišnost náboženských názorů. Byli to i lidé přiklánějící se ke staré víře svých otců a dědů, schovávající staré knihy, jež byly zakazovány.

Ti, kdo mohli odejít ze země, odešli. Ti ostatní byli násilně přivedeni zpět k římskokatolickému náboženství. Nebylo to snadné. Ze dne na den se zříci staré víry otců, zatratit významné postavy našich dějin, vzdát se starých knih. Na druhou stranu členové Tovaryšstva Ježíšova, tedy jezuité, jim již pomohli najít tu správnou cestu. A v prostředcích rozhodně vybíraví nebyli.

Seznam zakázaných knih

Vznikl tzv. Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih), jenž byl v letech 1559–1966 oficiální seznam publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Jednalo se o spisy, které podle názorů katolického kléru mohly poškodit víru nebo mravy věřících, tedy o publikace domněle amorální a o knihy odporující katolické věrouce a mravouce. A kdo toho nedbal, na toho si už posvítili.

Tresty za kacířství

Za uchovávání, četbu i poslech zakázaného textu mohl být provinilec vyobcován z církve podle ustanovení sněmu, který pro pražskou diecézi platil od roku 1605. Pakliže chtěl být takovýto odpadlík přijat zpět do církevní obce, musel počkat na povolení biskupského soudu a navrch slíbit, že se do budoucna takovýchto knih vyvaruje a bude se držet katolické víry.

Nebyla-li zabavená literatura pouze opravena, například vytržením listů, začerněním či přeškrtnutím některých slov, končila obvykle v plamenech. Všechny spálené knihy musely být písemně zaznamenány, specifikovány a musel být uveden důvod jejich ničení.

Zapalte kacířské bludy

Školní děti musely doprovázet pálení knih misionářskou písničkou "Zapalte kacířské bludy", která se postupně rozšířila až na patnáct slok:

"Zapalte kacířské bludy

Zkazte pekelné obludy…

Hořiž, hořiž, Jene Huse,

Ať neshoří naše duše!

Hořiž, Martine Luthere,

Čert se o tvou duši dere!

Hořiž, ty Jene Kalvíne,

Ať nás oheň věčný mine…

Hořiž, Jiří Poděbradský,

Zasloužíš dvě masné facky!

Hořiž, hořiž, Jene Žižka,

Jak v smůle smažená šiška!

Zakázané knihy

Knihy nemohly být uchovávány v příbytcích běžným způsobem, ale bylo potřeba je pečlivě ukrývat před očima misionářů. V místnostech k tomu dobře sloužily skrýše pod peřinou, v truhle, v komoře, pod podlahou, na půdě, pod střechou za komínem, v chlévech, maštalích či sklepech.

Ještě důmyslnější schovávání bylo zahrabávání knih v zemi, ukrývání do sena, do hnoje, v lese v korunách anebo kmenech stromů. Praktickým se pak ukázalo vydávání knih ve zvláštním formátu, tzv. špalíčku Václava Kleycha. Tento formát mohl být díky silnému a nepoměrně úzkému osmerkovému i menšímu formátu a nenápadné tmavohnědé vazbě snadno ukryt.

(Václav Kleych byl český písmák, exulant a především editor a nakladatel protestantské literatury, kterou současně tajně šířil jako kolportér do Čech, na Moravu a Horních Uher. Působil v Žitavě, kde rozvinul velkorysou vydavatelskou činnost. Jím vydávané knihy kapesního formátu jsou označovány jako tzv. špalíčky.)

Které, že to byly knihy? Především Bible kralická, Husova Postila, Nový zákon Martina Luthera, ap. S těmi bylo nakládáno nekompromisně.

Kacíři a zakázané knihy na Petrovicku u Sedlčan

První případ

Ten se stal ve vsi Bratřejov, jež leží mezi Nechvalicemi a Žemličkovou Lhotou. Byla tu nalezena Husova Postila u Pavla Kožmína. Údajně ji našel při bourání starého stavení, a protože se bál obvinění z kacířství, knihu neodevzdal. Jeden ze sousedů byl ale přičinlivý, knihu chalupníkovi tajně vzal, a dal ji vikáři na prozkoumání. Jednalo se zřejmě o norimberské vydání knihy z roku 1563 nebo vydání pražské z roku 1564. Pražská konzistoř v roce 1757 rozhodla, že chalupník Kožmín z Bratřejova je pro držení zakázaných knih exkomunikován z církve. Později mu byl trest pro dosavadní bezúhonný život prominut.

(Jako konzistoř se obvykle označuje diecézní kurie, což je ústřední správní orgán skládající se z hlavních představitelů diecéze).

Druhý případ

Udál se ve vsi Klučenice, blízko Vltavy (dnes nádrže Orlík). Týkal se Jana Velebila, jehož prozradila švagrová, že ukrývá podezřelé knihy. Velebil byl hajný, ne vždy se účastnil v neděli mše svaté, což mu církev promíjela. Ale knihy mu již neprominuli. Našly se u něho dokonce tři, všechny z přelomu 16. a 17. století. Nejprve zapíral, ale na příkaz klučenického faráře byl vzat do pout a bit. Teprve poté přiznal, že knihy vlastní a ukázal jejich úkryt. Knihy měl zakopané v lese. Hajný se bál, že bude za trest poslán na vojnu, služba tehdy byla doživotní. Rozhodl se tedy utéct. Rozbil si pouta, utekl z vězení a se svou ženou a dětmi přešel na jiné panství.

Pražská konzistoř rozhodla v roce 1758, že Velebil má být za své skutky z církve vyobcován. Protože však svého činu litoval a slíbil, že se již podobných skutků vyvaruje, byl mu trest posléze také prominut.

Resumé

Oba tzv. "provinilci" byli udáni svými blízkými. O čem to svědčí? Strach, který postupně během protireformace a rekatolizace po prohrané bitvě na Bílé hoře zavládl, byl doslova požehnáním pro lidi toužící se vyšinout a polepšit si. Ostatně v každé době se najdou "Jidášové", co svět světem stojí.

A to mohli být ještě rádi, že nejhorší doba protireformační praxe, kdy se viníci upalovali, již pominula. A dále?

Toleranční patent

V roce 1781 vydal osvícenecký císař Josef II. "toleranční patent", jímž byly uzákoněny některé náboženské svobody a tím postupně utichl hon i na majitele "zakázaných knih". Mimochodem Toleranční patent nezastihl v našem kraji ani jednoho nekatolíka, tak se při rekatolizaci postupovalo skutečně "důkladně".

(Toleranční patent byl prvním krůčkem k nastolení náboženské svobody. Jde o zákonodárný dokument, jenž umožnil legální existenci dalších tří křesťanských vyznání kromě dosud jediného povoleného římskokatolického).

A na závěr?

Dejme velký pozor, ať nesklouzneme od jedné krajnosti ke druhé. Tzv. Doba temna rozhodně nebyla žádná idyla.

Vždyť ti, co rozhodovali o tzv. kacířích, se řídili až do krajnosti slovy Žalmu 2,9: "Roztlučeš je prutem železným a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je."

Naštěstí věčná spravedlnost nedopustila, aby k tomu došlo. Díky za to…

Literatura:

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Souček, B. a Heller, L. - Kříž a kalich na Sedlčansku

Božek, H. - Jihočeské medailóny

Pourová, M. - Cesty zakázaných knih do pobělohorských Čech

Čornejová, I. - Temno

Cikhart, R. - Popis Táborska

Internetové zdroje

Hon na čarodějnice 

v našem kraji

Co je to Malleus maleficarum či Stigma diabolicum?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Při zaslechnutí těchto slov se obyčejným lidem strachy podlamovala kolena. A nebylo divu, ostatně můžeme společně nahlédnout do těch časů, kdy si jist nebyl skutečně nikdo. Prostě hon na čarodějnice…

Ďábel a jeho role

V čarodějnických procesech, což je historický jev, který trval od 15. do 18. století, hrál právě ďábel osudovou roli. Náboženství se pokoušelo vyložit protiklad dobra a zla. Proti bohu, jenž představoval dobro, byl stavěn v protikladu ďábel, tedy představitel zla. Ten byl údajně zakladatelem sekt čarodějnic.

Čarodějnice

Ano, čarodějnice, tedy ženy, muži čarodějníci pak pouze v okrajové míře. Víra v neustále se zvyšující počet čarodějnic vedla k teorii o jejich sdružování po vzoru kacířů.

Existovalo tvrzení, že čarodějnice uzavírají s ďáblem smlouvu. Ten, kdo ji uzavřel, musel zapřít boha, odříci se Ježíše Krista a křtu. Ďábel mu za to propůjčoval část své moci a za to si nárokoval duši tohoto člověka. Povinností čarodějnic bylo škodit jakýmkoli způsobem křesťanům.

Stigma diabolicum čili ďábelské znamení

Nové čarodějnice, jež ďábel přijal, označoval vtlačením svého drápu na nějaké místo jejich těla. Bylo považováno za zcela necitlivé místo. V čarodějnických procesech vyšetřující toto znamení zjišťovali ostrými jehlicemi. Nalézt ďáblovo znamení nebylo obtížné, a navíc patřilo k jednomu z vážných důkazů o příslušnosti k ďáblově sektě.

Malleus maleficarum čili Kladivo na čarodějnice

Jde o jednu z nejděsivějších a nejstrašnějších knih, kterou známe. Poprvé byla vydaná v Německu již roku 1486. Prvé dva díly této knihy líčily rejdy čarodějnic a třetí díl pak proces čarodějnicemi. V latinském jazyce dosáhla tato kniha obrovského rozšíření. Kladivo na čarodějnice sloužilo nejen katolickým pronásledovatelům čarodějnic, ale i těm protestantským.

Výrazným rysem této knihy byla přímo chorobná a zrůdná nenávist k ženám. Zlo v ženě podle autorů Kladiva existovalo již od stvoření světa, kdy v ráji byla Eva svedena hadem, tedy ďáblem.

Nejen katolická církev

Pověru o čarodějnicích plně převzaly i protestantské církve. Martin Luther i Jan Kalvín projevovali velký strach z moci ďábla a přehnanou úzkost z působení čarodějnic. Naléhali na jejich pronásledování a zničení.

Pozadu nezůstávali ani luteráni v Čechách, dokonce se přidala i českobratrská církev. Luteránský kněz Jan Štelcar Želetavský ve svém spise "Kniha duchovní o velikých skutcích Pána Boha všemohoucího, rozličnými historiemi, starými i novými, ozdobená, v níž se obsahuje vysvětlení, mohou-li čarodějníci a čarodějnice sami od sebe povětří, kroupy, bouře, hromobití zbuditi a vyvesti". Byl to přísný mravokárce, ale v knize se rozhodně vyslovuje např. proti trestání čarodějnic ohněm. V době pobělohorské patřil mezi zakázané autory.

Důkladný rozbor kouzelníků a čarodějnic podal ve své knize "Divadlo boží" i mladoboleslavský biskup Jednoty bratrské Matouš Konečný.

Čarodějnické procesy

Inkviziční soud nad údajnými čarodějnicemi začínal jednat na základě udání. Po denunciaci následoval příjezd inkvizitora na dané místo, zatýkání, mučení, případné přiznání, a nakonec výkon trestu.

Metody práva útrpného

První fáze

Spočívala v psychickém nátlaku na obžalovaného, byly mu předvedeny mučicí nástroje a jejich funkce. Podezřelý byl nabádán k přiznání a udání spoluviníků, díky čemuž měl být tribunál shovívavější.

Druhá fáze

Pokud tato fáze procesu nebyla úspěšná, přistoupilo se k jeho další části, tzv. právu útrpnému - mučení (tortuře). Systém a postupy mučení byly poměrně propracované a jen málo jedinců odolalo. Jednalo se o kombinaci psychického nátlaku a fyzické bolesti. K těmto účelům se užívala palečnice, rozžhavené železo, bití, ponořování končetin do rozžhaveného oleje, zapalování lidí za živa a jiné. V případě palečnice se jednalo o dvě plochá železa, která byla na obou koncích spojena šrouby. Do želez se vkládaly palce vyslýchaných osob, které byly drceny.

Třetí fáze

Dalším stupněm byla španělská bota, což byla železná forma s nerovným povrchem či hřebíky, v níž se vyslýchanému drtily nohy. Pokud se jedinec stále odmítal přiznat, na řadu přišel žebřík neboli skřipec. Šlo o žebřík s bubnovým válcem a provazem. Obviněný měl přivázané nohy i ruce provazem, který se navíjel, přičemž došlo k vykloubení dolních i horních končetin. Pokud se i toto mučení minulo účinkem, přitvrdilo se ještě pálením boků svícemi či loučemi. Mučidla byla legitimní formou výslechu, jelikož mohla poškodit pouze tělo vyslýchaného, nikoli jeho duši.

Rozsudek a výkon trestu

Předposlední fází inkvizičního procesu bylo rozhodnutí a vynesení rozsudku. Ve většině případů čarodějnických procesů byl výsledným verdiktem trest smrti upálením zaživa na hranici. Zlo čarodějnic mělo být zcela zničeno právě pomocí ohně, který zde představuje prvek očisty. Většina čarodějnic tak končila na hranici, avšak ne všechny.

Rozsudek tribunálu byl nezvratný a nezpochybnitelný. Obviněné osoby se nemohly odvolat proti rozhodnutí, přičemž jejich majetek propadl církvi. Vykonání rozsudků smrti, a tedy i vymícení ďábla ohněm se odehrávalo na veřejných místech a bylo již v kompetenci světské moci. Ve výjimečných případech docházelo ke zmírnění trestu v podobě setnutí či uškrcení odsouzené osoby před samotným upálením.

Hon na čarodějnice

Mezi léty 1580 až 1650 docházelo v Evropě k největšímu počtu procesů, především ve Francii, Německu a Švýcarsku. Jako jedna z příčin bývá uváděn mocenský vzestup protestantismu a s tím spojená reakce katolíků. Každá z církví byla přesvědčena, že právě ona je jediná správná a její odpůrci se přiklonili k ďáblu. Po tomto období přišel pozvolný pokles, i když čarodějnické procesy probíhaly až do 18. století.

Čarodějnické procesy byly v českých zemích víceméně ojedinělé. Jediným územím, které významněji postihly, bylo Jesenicko a Šumpersko s převládajícím německým obyvatelstvem, které sousedilo se Slezskem.

A v našem kraji?

Případ z Jistebnicka se stal důležitým mezníkem v historii vládních zásahů císařovny Marie Terezie proti čarodějnickým procesům. Stalo se tak 12. července 1756.

Pastýř na lobkovickém panství v Jistebnici na Táborsku, Jan Polák, byl odsouzen k trestu smrti stětím jako čaroděj, jenž škodil svými kouzly dobytku svých sousedů. Obviněný se na mučidlech přiznal. Přesto pražský apelační sopud nebyl spokojen, protože prý byl málo vyslýchán. Nakonec jej soud odsoudil k smrti. Vzhledem k pastýřovu stáří a dobré pověsti byl rozsudek změněn na pět let nucených prací.

Ale to ještě nebyl konec všeho. Rozsudek se dostal až k nejvyšší instanci. Císařovna Marie Terezie dala Polákovi milost a zároveň vyslovila důležité názory o čarodějnické pověře: "Vládne jen tam, kde panuje ignorance a kde duchovenstvo proti ní nebojuje. Podobné středověké přežitky byly císařovně proti mysli.

Vyjádřila se, že na případu není nic nadpřirozeného. Pastýř Polák byl zbaven viny a zároveň císařovna nařídila, že od této chvíle nesmí žádný soud v habsburských zemích zahájit proces z důvodu čarodějnictví. Konečné rozhodnutí si panovnice vyhradila pro sebe.

Panská láska po zajících skáče…

Nejvyšší vídeňský soud ale protestoval, takže nakonec císařovna odsoudila nebohého pastýře ke dvěma letům nucených prací, protože se prý snažil využít existujících pověr k páchání škody na majetku svých bližních…

Teprve za vlády císařovnina syna, Josefa II., byla v habsburském impériu zrušena tortura čili mučení.

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

V celé Evropě padlo za oběť honům na čarodějnice podle odhadů deseti až statisíce obětí. Bylo to opravdu nutné?

A na závěr?

Ve jménu dobrého bylo pácháno mnoho špatného. Hon na tzv. čarodějnice zůstává nesmazatelně zapsán jako obludná skvrna přechodu pozdního středověku a raného novověku…

Literatura:

Kočí, J. - Čarodějnické procesy

Mikmeková, E. - Obraz čarodějnických procesů v české a charvátské krásné literatuře

Bínová, D. - Čarodějnictví v Bibli a jeho důsledky v dějinách

Kotyzová, P. - Čarodějnické procesy v českých zemích

Kaplanová, J. - Čarodějnické procesy na území Čech a Moravy

Bílková, A. - Základní statistická analýza čarodějnických procesů

Šimečková, E. - Exempla ve vybraných knihách předbělohorské moralizující literatury

Keltnerová, V. - Smolná kniha města Milevska

Francek, J. - Mistři ostrého meče

Francek, J. - Hrdelní soudnictví českých zemí 16. - 18. století

Šindelář, V. - Jihočeský pitaval

Šindelář, V. - Hrdelní příběhy táborské

Šindelář, V. - Příběhy zpod šibenice

Šindelář, V. - Cesta na popraviště

Oberpfalcer, F. - Vyznání na mučidlech

Klabouch, J. - Staré české soudnictví

Křečovické šlépěje

V kraji na pomezí Sedlčanska a Benešovska se múzám dařilo již od pradávna...

Mnozí zde zanechali svůj otisk. Zdánlivě zapadlý a zapomenutý kraj, přesto co krok, to osobnost. Literáti, skladatelé, ale i učitelé, kněží a vlastenci. Koho vybrat a na koho nezapomenout? Není to jednoduchý oříšek, přesto se jej pokusíme společně rozlousknout. Vždyť to vše je ten milý kraj, skrytý v našich srdcích…

V knihách je psáno… Alois Dostál

Dříve byli vzdělaní, a proto také psali, především faráři. Mnoho jich neslo myšlenky národovectví a snažili se přispět ke vzdělanosti a obrodě českého národa. Jedním z mnoha duchovních, kteří vstoupili na pole literatury, byl i tehdejší farář v Křečovicích na Sedlčansku, Alois Dostál. Český katolický kněz, spisovatel a redaktor katolického tisku, autor povídek, románů a divadelních her pro mládež. Na všech místech svého působení se Alois Dostál věnoval kulturní a osvětové činnosti.

Zaměřoval se především na povídky s výchovným podtextem, psal v duchu katolické morálky a věrouky. Popisoval život obyčejných vesničanů, ale pouštěl se také do historických témat. Jeho tvorba se vyznačovala nenáročnou zábavou, mravním. Tento celkem široký záběr je zachycen v asi dvou stech jeho povídek.

Za strastných dnů

V roce 1899 napsal historickou povídku "Za strastných dnů". V ní zobrazil obléhání Konopiště za dob "husitského" krále Jiřího z Poděbrad. Hlavním hrdinou je zde královský hejtman Přibík Tluksa z Čechtic a na Uhřicích (v knize chybně uváděn jako Truksa):

"Když se dostavili ke Konopišti Truksa hejtman, Vilém Dubánek, rytíř Břekovec se svými chráněnci a jiní, zahájena na hrad prudká střelba, ale ta se zcela neosvědčila. Koule ani nedolétaly přes příkopy a na hradě pranic neuškodily. I zkoušeno vzít Konopiště útokem, vybrán k tomu příhodný den, ale ani to se nepodařilo. I lsti bylo užito bez výsledku. Posavadní obléhatelé prohlašovali, tím způsobem, že nelze pevného a důkladně opatřeného hradu dobýti, že se marně plýtvá prachem a životy lidskými. I ustanoveno Konopiště vyhladověti. Byla to cesta zdlouhavá, ale jenom ta slibovala výsledek..."

Rajské tóny hudby z památného kraje…Otec a syn z Křečovic

Slavní rodáci z vísky, jež se také stala slavnou. Kteří to byli a čím se proslavili? Dva Josefové, oba Sukové. Již víte?

Josef Suk, otec a řídící učitel

Do Křečovic nastoupil jako školní pomocník bez platu a ředitel kůru. Působil zde 47 let, za svou budoucí manželkou chodívával do Prahy, jedna cesta mu trvala čtrnáct hodin.

Co vyprávěl o zdejší škole: "Ke křečovické jednotřídce, stářím velmi sešlé, patřilo tehdy třináct vesnic a 320 dětí. Místo stropu byla přibita učazená, od páry shnilá prkna. Podlaha byla z vylámaných cihel. Žáci seděli namačkáni jako slanečkové a dusili se i s učitelem cihelným prachem. Principálem tu byl šestasedmdesátiletý stařeček, takže veškerou práci ve škole i v kostele vykonával učitelský pomocník. Platu neměl, jen ubohou stravu. A tak, chtěl-li si přilepšit, musel si vydělávat hraním po hospodách. A tím ubohým učitelským pomocníkem jsem byl já.

A o koledě? Každý den v lednu po škole jsem musel v mrazu a sněhu chodit po vesnicích, na dveře psát tři křížky, a přitom lidem zpívat a vinšovat ve stavení nového roku. Chalupník platil groš, sedlák dvougroš, leckde jsem dostal jen hubovou polévku. Než jsem obešel celou osadu, trvalo mi to měsíc. Ale ty peníze mi nezůstaly, ty jsem odevzdával principálovi. Dostal-li jsem odměnou dvougroš, zavýskl jsem radostí a honem poslal promočené a roztrhané boty k ševci do správy…

Až do roku 1865 jsem vyučoval tři sta dětí sám. Ve dne jsem učil, večer jsem linkoval a vázal dětem sešity. A zbyla-li někdy volná chvilka, hrál jsem nebo opisoval noty."

I takoví bývávali učitelé

Josef Suk, st. byl typem pravého českého kantora, jehož životní úkol byl jednoduchý. Ve škole učit a v kostele předvádět chudému lidu krásu české hudby. To byl totiž jediný kulturní zážitek venkovského lidu. Sám si vyučil půl vesnice na rozmanité hudební nástroje. Když bylo zapotřebí, vypomohli i učitelé z okolí. Slavné mše od Haydna, Beethovena, ap. nebyly tehdy ničím výjimečným. Při jedné pouti pomáhal hudebníkům i syn Josef se členy Českého kvarteta…

A tím se dostáváme k synovi, též Josefovi…

Josef Suk, syn a hudebník

Pokračovatel hudební tradice Sukovy rodiny byl syn Josef. Virtuos a skladatel světového významu. Společně se třemi spolužáky z konzervatoře založil České kvarteto, které dosáhlo vysoké umělecké úrovně. Absolvoval s ním po světě na čtyři tisíce koncertů. Od roku 1922 byl na pražské konzervatoři profesorem mistrovské třídy skladby, čtyřikrát byl zvolen rektorem ústavu. K jeho žákům patřili mj. Jaroslav Ježek a jeden rok i Bohuslav Martinů.

Začátky slavného umělce

V necelých čtyřech letech nastoupil u otce jako žák ve škole, ale v plné třídě se musel spokojit s místem pod otcovým stolem. Hudební nadání se u něho projevilo již brzy. Tehdejší křečovický farář a spisovatel, Alois Dostál, na to vzpomínal takto: "Byly mu čtyři roky, když nesmírně překvapil svého otce, slavícího jmeniny. Místní kapelník s ním potajmu nacvičil dvě národní písně na housle. Hošík předstoupil a spustil Na tý louce zelený a Když jsem husy pásala. Překvapený starý pan Suk dojetím zaslzel."

Otec poté chlapce cvičil na housle, klavír a varhany. Zůstala nám vzpomínka na první koncert mladého Josefa: "Koncert v Neveklově vzbudil v celém kraji veliký rozruch. Vkusně upravený sál byl zaplněný do posledního místečka. Když vystoupil mladý Suk na podium, bylo ticho jako v kostele. Všichni nábožně poslouchali, všichni cítili, že je tu před námi veliký umělec."

Skládat malý Josef začal již v pěti letech, kdy složil pro matku polku. Posléze, když se již stal uznávaným hudebníkem, rád se stále do rodných Křečovic vracel. Proč, to řekl on sám: "Po celý život jsem žil ve své duši jaksi na poloviční cestě mezi Křečovicemi a Prahou. Čím jsem však starší, tím větší převahy nabývají v mém myšlení Křečovice." Zachovala se nám vzpomínka z jeho pohřbu, jíž vyslovil jeden starý sedlák: "Že nám umřel, toho jsme škodný my i celej kraj."

Spojení osobností

Do Křečovic na návštěvu k panu řídícímu Sukovi jezdíval i Josefův tchán, slavný Antonín Dvořák. Jednou mu chtěli zdejší muzikanti udělat radost a zahráli mu proto na uvítanou, co uměli nejlepšího. Mistr Dvořák jim na to s úsměvem odpověděl: "Už jsem slyšel horší muziku". Ostatně, dělal si legraci i z mladého Josefa Suka: "A takovému muži jsem dal svoji dceru za ženu…"

A na závěr?

Milý kraj našich předků, z nichž mnozí zaslouženě vystoupali až na vrchol ve svých oborech. Važme si jich a toho, co dokázali…

Literatura:

Pouzar, J. - Podblanickou minulostí

Tywoniaková, J. - Podblanická čítanka

Tywoniak, J. - Historické památky okresu Benešov

Kartusová, J. - Literární tradice a současnost Benešovska

Božek, H. - Jihočeské medailóny

Internetové zdroje

Ztrhané struny bol

Co mají společného okolí Českého Meránu a nejvýznamnější spisovatel Sedlecka?

"A čím bylo to celé živobytí jeho? Krátký zimní den bez slunce; chtěl-li se na okamžik zahřát, musil mnoho pracovat, velmi mnoho."

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

I zapadlé kraje mají své hrdiny, některé slavné, některé smutné, ale velmi často zapomenuté. Jedním z nich je bezesporu spisovatel, novinář a vlastenec, sedlecký rodák, Prokop Chocholoušek. Kdo si dnes vzpomene na ve své době významného a nadějného literáta, jehož rakouská moc doslova zadupala do země? Kdo ještě dnes, jda kolem jeho rodného domu v Sedlci, zvedne hlavu a přečte si nápis na pamětní desce?

Každý den přibývají noví a noví tzv. "pseudohrdinové" a "celebrity". A na ty skutečné se zapomíná, neboť "člověk žije dneškem, co bylo včera již neví, a co bude zítra je příliš mlhavé".

Náš Prokop Chocholoušek

Jedním z těch skutečných a skromných hrdinů byl i Prokop Chocholoušek. Ostatně snad nejlépe to vystihuje tento citát: "Za živa neměl hlavu kam složit a po smrti mu postavili velký pomník - tak to v Čechách obyčejně chodí."

Prokop Chocholoušek se narodil roku 1819 v Sedlci, v Dlážděné ulici čp. 31. Václavu a Kateřině Chocholouškovým. Z šesti dětí přežili pouze tři chlapci, Prokop, Tomáš, Emanuel. Jejich matka měla po smrti otcově co dělat, aby je uživila. Nicméně dopřála svým chlapcům vzdělání. Tomáš se stal učitelem v ústavu hluchoněmých a jedním z průkopníků oboru v Haliči, Emanuel úspěšně podnikal v železničním stavitelství a Prokop byl výborným studentem nejprve malostranského, později novoměstského gymnázia. A pak se vydal na cesty. Roku 1837 jako osmnáctiletý, zřejmě stržen příkladem Karla Hynka Máchy, se vydal pěšky na cestu Evropou na jih. Přešel přes Alpy do Itálie a tam nějaký čas studoval v Padově chirurgii. Pak pokračoval dál na Balkán, který mu učaroval.

Přítel Jan Neruda řadil Chocholouška mezi nejznámější české spisovatele

Po návratu do Prahy ho to táhlo ke spisovatelství. Na svůj věk byl neobyčejně sečtělý a zkušený. Josef Kajetán Tyl mu v roce 1841 ve svém Vlastimilu otiskl první povídku, byla z polských dějin s názvem Vanda. Pak následovala celá řada povídek a románů, buďto samostatně vydaných či otištěných v časopisech.

V roce 1843 mu vyšel první, třídílný román, "Templáři v Čechách". Chocholoušek se díky němu stal populárním v celé české zemi. Dále pokračoval v psaní povídek a románů, historický materiál mu opatřoval i František Palacký. Ovšem často ho od práce odháněly hmotné potíže.

Chocholoušek vlastencem a radikálem

V revolučním roce 1848 se postavil do nejradikálnějšího tábora. Byl proto vídeňskou vládou, podobně jako Karel Havlíček a další novináři, pronásledován. Byl zatčen a na tři měsíce uvězněn na pražském hradě. Po propuštění odešel na statek svého bratra do Haliče. Rakouské úřady nevyhověly jeho žádosti, aby se směl vrátit do Prahy, ale dostal nařízeno odebrat se do Sedlce.

Mezitím celá jeho rodina strádala. Dcera Olga brzy po narození zemřela. Druhou dcerku dokonce Chocholoušek nespatřil, protože se narodila i zemřela v době jeho věznění. Strádání a pronásledování nevydržela ani manželka a po čtyřech letech manželství také zemřela. Malého Otakárka se ujali přátelé.

Povídka Hrad

Do Sedlce Chocholoušek přišel pěšky jako psanec v roztrhaných šatech a rozedrané obuvi. Ze Sedlce se směl vzdálit jen na dvě hodiny. Byl by zemřel hladem, kdyby ho nepodporovali okolní kněží.

V Sedlci psal historickou povídku z Voticka "Hrad". Okolnosti, za nichž tato povídka vznikala, jsou smutným dokladem toho, za jakých podmínek tehdy žil a tvořil český spisovatel. Diktoval ji studentu Karlu Landovi na mlatě staré doškové Šourkovy stodoly, protože ho trápila velká slabozrakost. V době nedostatku peněz tam i přespával.

"Hrad" je někdy nazývána jako dějepisná pověst, jindy jako povídka. Zobrazuje život ve Voticích za třicetileté války.

Nabídnu vám malý úryvek z tohoto dílka:

"…Bylo 4. března k poledni, když se na návrší nad Votici cestou od Sedlčan první houfové vojska švédského objevili, což nemalé leknutí mezi obyvatelstvem votickým způsobilo; viděloť před sebou drancování, ubíjení a všeliké násilí na sobě a svém majetku páchati. Žalostivý křik a pláč rozléhal se po městečku, každý hleděl ukryti, co měl nejlepšího, matky unášely děti do kláštera, mníce je na místě tomto bezpečnějšími nežli pod vlastní střechou, jako by soldateska věku onoho byla šetřila míst posvátných a zvláště Švédové, bojující právě proti zásadám a ústavům víry katolické; v leknutí na to nikdo nepomněl.

Tryskem sjeli Švédové s návrší a při jasném hlaholu trub vjeli do Votic, vítáni jsouce pláčem a bědováním obyvatelstva…"

Farář Antonín Čechoslav Fikar nabídl pomocnou ruku

Jedním z nemnoha kněží, jež Chocholouška hmotně i duševně podporovali, byl farář v Nadějkově, Antonín Čechoslav Fikar. Chocholoušek ho navštěvoval, byli přátelé. Útrapy vyhnanství, duševní i tělesné strádání mu nikterak na zdraví nepřidaly, objevila se nemoc. Od června 1864 pak Chocholoušek opět pobýval na nadějkovské faře u pátera Fikara.

Vlastenecký kněz Fikar, byl pro Nadějkov velkým přínosem. Do obce přišel z Kolodějí u Týna nad Vltavou, kde sloužil coby zámecký kaplan. V letech 1850–1855 vykonával v Nadějkově funkci starostenskou, dokonce tu byl vůbec prvním starostou. Zasloužil se o výstavbu nové pošty, školy i školní knihovny, pořádal studentská setkání, podnítil založení ochotnického divadelního spolku, který pořádal pravidelná divadelní představení.

Vždy byl připraven podat pomocnou ruku chudině, díky němu mohli talentovaní chudí chlapci studovat. Pro svou laskavost a upřímnou povahu byl všemi milován a uctíván. Svého velkého přítele Prokopa Chocholouška na hřbitov následoval zanedlouho, neboť ho umořila tuberkulóza. Na jeho památku občané po něm pojmenovali ulici a čtenářsko-ochotnický spolek Fikar.

Návštěva u dokonávajícího

Za Chocholouškem do Nadějkova se tehdy vydal sám Jan Neruda a vzal s sebou jeho syna Otokara. Byla to smutná návštěva, Neruda o ní později napsal stejnojmenný fejeton.

Ocituji pár slov z Nerudovy vzpomínky:

"Listy přítele faráře Fikara naléhaly, děsně se z nich ozýval strach o milovaný život; ouzkost nás všech byla mocnější než všechna naléhavá práce a vybral jsem se na cestu do Nadějkova. Smutnou předtuchou určen vzal jsem Chocholouškova patnáctiletého Otakara s sebou, možnoť, žeť měl otce naposled spatřit živého, naposled se s ním sulíbat. Neřekl jsem mu nic určitého, chudák sám tušil nejhorší.

……….

V pondělí ráno přibyli jsme do Prahy, v úterý dopůldne přišel list se zprávou, že se nemoc zhoršila, odpůldne telegram, že Chocholouška více není…

A čím bylo to celé živobytí jeho? Krátký zimní den bez slunce; chtěl-li se na okamžik zahřát, musil mnoho pracovat, velmi mnoho."

Bohužel byly to poslední jasné okamžiky spisovatelova života. Dva dny po Nerudově odjezdu, 5. července 1864, Prokop Chocholoušek na nadějkovské faře skonal. Bylo mu pouhých čtyřicet pět let. V Nadějkově byl také uložen k poslednímu odpočinku na zdejším hřbitově.

Hrob mu zdobí velký pomník, čímž se opět obloukem vracíme k úvodnímu citátu...

Za velké slávy a hřmění hmoždířů byl 24. srpna 1879 na hřbitově v Nadějkově na Táborsku, zásluhou studentské obce jihočeských akademiků, spolku Štítný a spolku Svatobor, odhalen Prokopu Chocholouškovi pomník. Úctu mu přišli vzdát lidé z širokého dalekého okolí i z Prahy, zástupci obcí a spolků na mši, již na jeho počest sloužil jeho přítel P. Ployhar, farář v Nadějkově. Tehdy se Prokopu Chocholouškovi dostalo od spoluobčanů ocenění, které by mu bývalo příslušelo ze strany celého národa "za jeho usilovný boj a odvedené dílo".

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Prokop Chocholoušek, významný sedlecký rodák, v životě obstál. Málokomu osud postavil do cesty tak velké překážky. Žil v době, kdy následkem potlačených revolucí z let 1848 a 1849 zavedla Vídeň tzv. bachovský absolutismus. Byla vybudována propracovaná síť tajné policie, rozšířilo se udavačství. V české části společnosti panovala atmosféra strachu. Probíhala germanizace školství. Absolutistická moc potlačovala jakékoliv projevy odporu a nelítostně se mstila.

Prokop Chocholoušek to vše poznal v míře více nežli vrchovaté...

A na závěr?

"S českého nebe jedna hvězda spadla, Prokop, jenž válčil v našem boji svatém, skles do hrobu, v němž mnohá růže svadla." (Ervín Špindler v básni Pátého července)

Literatura:

Fiala, M. - Český Merán ve staletích

Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Božek, H. - Jihočeské medailóny

Dobeš, K. - Kdo je Prokop Chocholoušek

Guhryová, D. - Modlitba Prokopa Chocholouška

Beneš, O. - Obraz středověku v díle Prokopa Chocholouška

Tywoniaková, J. - Podblanická čítanka

Neruda, J. - Návštěva u dokonávajícího

Internetové zdroje

Slavné tóny 

z památného kraje 

pod Blaníkem

Krajem pod bájným Blaníkem se múzám dařilo již od pradávných dob. Slavné pověsti a jejich bájní hrdinové, známé básně, poetické obrazy i velkolepé tóny co dobyly svět…

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Mnozí zanechali svůj otisk v kraji pod bájnou horou. Mezi nimi i skladatel srdci nejmilejší, vlastenec a "Titán české hudby". Pojďme a rozhlédněme se po hlubokých lesích, malebných vískách i zadumaných městečkách, po polích a loukách, po zámečcích i tvrzích, na chvíli skloňme hlavu a postůjme u zvoniček, křížků a kapliček. Vždyť to vše je ten milý kraj, skrytý v našich srdcích…

Lze snad začít jinak nežli vzpomínkou na našeho velkého a v pravdě národního umělce? Jistěže ne…

Zámek Růžkovy Lhotice

Podblanicko a Smetana? Pak tedy nelze opomenout Růžkovy Lhotice. Zdejší menší barokní zámeček si pronajal a posléze i zakoupil otec Bedřich Smetany. Mladý virtuos a skladatel zde pobýval ve svém mládí.

Mladý Bedřich tu prožil nejšťastnější léta, která se motivy promítla do jeho pozdějších děl. Obýval pokoj v prvním patře. Ve Lhoticích poznával "pravý venkov", do té doby žil spíš ve větších městech. Začínal tu společensky žít a prožíval i lásky. Tady se například rozloučil s první velkou láskou Louisou. Její polku asi umí zanotovat každý. Ve Lhoticích se mladý Bedřich věnoval i myslivosti, což byla další jeho vášeň. Skladatele tu dodnes připomínají mimo jiné dva klavíry.

Již za svého života byl předním reprezentantem české hudby a národní kultury vůbec. Je tradičně označován za zakladatele moderní české národní hudby a výrazně ovlivnil následující generace českých skladatelů. Jeho dílo i osobnost jsou v českém prostředí předmětem soustavné pozornosti odborníků i interpretů, těší se značné oblibě u posluchačů a pronikly i do všeobecného povědomí.

Zámek Libkova Voda

Zámek je novodobá klasicistní budova, jednopatrová, postavená na místě bývalé tvrze. Nevyniká architektonickou krásou, ale poutník se u ní rád zastaví už jen pro vzpomínku na Bedřicha Smetanu, který navštěvoval rodinu tehdejšího majitele velkostatku Leopolda Srnku. Bedřich Smetana se seznámil s bratřími Eduardem a Vilémem Srnkovými a dalším libkovákem Františkem Ryšavým.

Smetanova matka, třetí žena otce Smetany, Barbora Lynková(Linková), pocházela ze stejného rodu jako skladatel Jiří Ignác Linek. Její bratr, Johan Linek, si v roce 1841 pronajal pivovar v Kamenici nad Lipou, asi na deset dní. Z deníku Bedřicha Smetany se dozvídáme, že v roce 1841 (bylo mu 17 let), pobýval v Pošné a zejména u Srnků v Libkově Vodě a odtamtud pěšky chodil ke strýci do Kamenice nad Lipou.

O pivovarnickém řemesle v Kamenici nad Lipou najdeme v městských kronikách mnoho zmínek. Jindřich ze Stráže vydal roku 1460 povolení, aby si každý kamenický měšťan vařil každý rok půlvárku. Ale samozřejmě nevíme, jak se to praktikovalo. Například spor o pivo tu museli řešit již v roce v roce 1520. Po bitvě na Bílé hoře přišli kameničtí měšťané o všechna svá práva. V roce 1694 požadovali obnovení dřívějších práv, z nichž bylo na prvním místě pivovarnictví. Jan Izajáš z Hartigu ale odmítl povolit občanům vařit, takže pivo mohla vařit pouze vrchnost.

Nová Včelnice (Nový Etynk)

I v tomto malém jihočeském městečku mají na velkého skladatele vzpomínku. V blízkém Jindřichově Hradci prožil skladatel několik let svého dětství. Vedle pravidelné školní docházky, navštěvoval své první vyučování hře na housle, violu a klavír u místního regenschoriho. Ten jej vyučoval i zpěvu, hoch poté zpíval sopránová sóla ve zdejším proboštském kostele.

V Nové Včelnici stojí Smetanův pomník pocházející z roku 1940. Jak k tomu došlo? V důsledku nařízení o odstranění symbolů připomínajících ČSR dal továrník Bohuslav Hrůza z pomníku Štefánikova před obecnou školou sundat jeho bustu, kterou uschoval a nahradil ji poprsím Bedřicha Smetany s pamětní deskou "Tvůrci české hudby" od akademického sochaře Duška z Tábora.

Smetana a Votice

V roce 1862 byl ve Voticích založen spolek s názvem "Pěvecko-ochotnická jednota Kašpar Kaplíř ze Sulevic", jenž přijal za své heslo "K slávě Boha - blahu vlasti"."

V lednu 1880 byl jednomyslně zvolen čestným členem spolku Bedřich Smetana. Jeho poděkování znělo takto:

"Slavnému výboru zpěváckého spolku Kaplíř ve Voticích! Račte přijmout nejvroucnější díky za jmenování mne čestným členem zpěváckého spolku Kaplíř ve Voticích, a zároveň ujišťování, že si takové cti jak náleží vážiti umím. S veškerou úctou Bedřich Smetana. Jabkenice 14. ledna 1880."

V roce 1897 pořádá spolek "Kaplíř" Smetanův večer. Votické obecenstvo tehdy poprvé uslyšelo arie, dueta i sbory ze Smetanových oper. Od tohoto koncertu byl už jen krůček k nápadu provést celou Smetanovu Prodanou nevěstu. Její představeni se uskutečnilo roku 1906 v sále hotelu Filípek. Opera byla provedena koncertně, to znamená bez kostýmů a jevištního projevu, protože Votice tehdy ještě neměly vyhovující sál a jeviště.

V roce 1924 uspořádal "Kaplíř" oslavy stého výročí narození svého čestného Člena Bedřicha Smetany. Ve dvou koncertech zazněla i nádherná kantáta pro sbor a orchestr Česká píseň a celá řada Smetanových skladeb.

Smetana a jazyk

Dvojjazyčnost Friedricha a později Bedřicha Smetany zahrnovala jeho dětství a mládí, vzdělání probíhalo v němčině. V jeho dětství a mládí k německému vzdělání neexistovala alternativa. Čeština se sice před rokem 1848 zčásti uplatnila jako pomocný jazyk i při výuce na gymnáziu, první české gymnázium ale bylo zřízeno až v roce 1862 v Táboře. Němčina se tak na školách nejen učila, ale byla také vyučovacím jazykem. Platilo to i pro školy, kterými prošel Bedřich Smetana.

V roce 1839, tedy v patnácti letech, byl Bedřich Smetana poslán do Prahy na Akademické gymnázium, jehož prefektem byl tehdy Josef Jungmann a kde byla vyučovacím jazykem rovněž němčina. Smetana si zde v šestnácti letech, v dubnu 1840, začal psát německý deník.

Proměna společnosti a její příklon k češtině se postupně odehrával i u aktivních protagonistů národního umění, Smetany, Mánesa, a i jiných českých umělců. Primárně to bylo v symbolické rovině, neboť plně ovládnout a uplatnit psanou podobu češtiny bylo obtížnější.

Blízký přítel Adolf Tausík (Čech)

Ve druhé polovině 19. století se stal významným členem ND v Praze hudebník a kapelník Adolf Čech z Prčice v Českého Meránu. Spolu se svým bratrem Karlem, operním zpěvákem, se stal významnou osobností kraje. Vlastenecké jméno "Čech" přijali, když začali působit v Praze v českém divadle.

V roce 1866 se stal Bedřich Smetana prvním kapelníkem pražského Prozatímního divadla. Tvořil nový soubor a napsal Adolfu Čechovi: "Budete mým druhým kapelníkem. S vaší pomocí chci stvořit českou operu."

Adolf Čech rád přijal pozvání a stal se kapelníkem vlašské a komické opery a sbormistrem v Praze. Osm let spolupracoval se Smetanou a společná dirigentská práce způsobila, že se z Čecha vyvinul velmi schopný operní kapelník. Po Smetanově onemocnění mohl pak převzít vedení celé české opery.

Neruda o něm napsal: "Adolf Čech byl a je úplně tím pracovníkem svědomitým, znalým a neúnavným, v pražském hudebním světě má jméno jeho kořeny hluboké, nevývratné."

Když se Bedřich Smetana natrvalo odstěhoval do Jabkenic, převzal po něm Adolf Čech odpovědnost prvního kapelníka. Stal se ochráncem Smetanova díla, hluchý Smetana ho potřeboval víc než kdykoli předtím. Z Jabkenic psal Smetana Čechovi dopisy, v nichž se odborné pokyny mísily se slovy uznání a přátelství.

Adolf Čech dirigoval premiéry Smetanových oper počínaje Libuší, také uvedl premiéru cyklu Má vlast. Smetanova Libuše otevírala Národní divadlo díky požáru dokonce nadvakrát.

"Při strašlivém požáru Národního divadla kapelník Adolf Čech s nasazením vlastního života zachránil partituru opery Libuše od Bedřicha Smetany. Vzdal mu tím velký dík za jeho péči a přátelství…."

Ozvěny kraje pod Blaníkem ve Smetanově tvorbě

Že byl umělcův vztah k Podblanicku silný dokládá jednoznačně symfonická báseň "Blaník" z šestidílného cyklu "Má vlast". Sám Bedřich Smetana o skladbě napsal:

"Jest pokračování předešlé skladby Tábor. Po přemožení reků husitských skryli se tito v Blaníku a čekají v těžkém spánku na okamžik, kde vlasti mají přijíti na pomoc. Tedy ty samé motivy jako v Táboře slouží v Blaníku za podklad stavby: 'Kdo jste boží bojovníci'. Na podkladě této melodie (tohoto husitského principu) se vyvine vzkříšení národa českého, budoucí štěstí a sláva! kterým vítězným hymnusem, v podobě pochodu, skončí skladba, a tak celá řada symf. básní "Má vlasť". Co malé intermezzo zazní v této skladbě též kratinká idyla: kresba polohy Blaníku, malý pastucha si huláká a hraje a ozvěna mu odpovídá."

Kousek z Blaníku je natrvalo i v Praze

13. května 1868 byl přivezen do Prahy základní kámen pro Národní divadlo vylomený z památného Blaníku. Se slavnostním průvodem tvořeným banderiem 24 jezdců v krojích a osobnostmi z regionu byl kámen vypraven z Louňovic pod Blaníkem do Prahy, kde byl během slavností zasazen do základové zdi Národního divadla.

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Jen pár vzpomínek na velikána naší hudby, jež se váží k širšímu kraji Podblanicka. Je ještě řada jiných osobností, jež se též zapsaly do zdejších dějin. Náš dík tedy patří všem, co se zasloužili o pozdvižení národního ducha a tím zároveň pozdvihli i zdejší kraj. Vždyť i jeden ze základních kamenů Národního divadla pochází z památného Blaníku.

A na závěr?

Važme si svých předků a toho, co dokázali…

Literatura:

Fiala, M. - Český Merán ve staletích

Pouzar, J. - Podblanickou minulostí

Tywoniaková, J. - Podblanická čítanka

Tywoniak, J. - Historické památky okresu Benešov

Kartusová, J. - Literární tradice a současnost Benešovska

Božek, H. - Jihočeské medailóny

Nekula, M. - Jakou češtinu užíval Bedřich Smetana

Internetové stránky Města Votice

Internetové zdroje

Až na prkna, 

jež znamenají smrt

Vítkovci a Prčice

Na počátku 

byla Chmelná

Dva Turečci

Román Babička 

a Český Merán

Ústějovská tajemství

Jedním K to začalo 

a druhým K skončilo 

aneb 

od Křečovic ke Křeči

Probouzející se jaro připomíná 

dávnou tragédii 

z konce války

Poklad zlatých keltských mincí u Leskovic

Výjimečný nález za humny?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

V roce 2023 uběhlo rovných 100 let od chvíle, kdy po mnoha staletích spatřily světlo světa zlaté mince zvané duhovky nalezené mezi Moravčí a Leskovicemi. S velkou pravděpodobností šlo o oběť bohům z doby, kdy zřejmě i tuto oblast obývali naši předci, Keltové.

Depot – poklad

V oblasti Čech lze duchovní svět Keltů sledovat po celé období mladší doby železné podle ukládání různých druhů pokladů (depotů). Jednou z možností byly poklady keltských mincí. Často se nacházejí v kontextu výrazných krajinných prvků jako jsou skály, kopce, prameny, potoky, bažiny ap.

Duhovka

Je lidový název pro zlaté keltské mince – statéry. Raženy byly patrně v období od 3. do 1. století př. n. l. a nacházejí se v celé oblasti někdejší laténské kultury, tedy i na území Čech.

Nález duhovek mezi u Leskovic aneb Jak to vlastně začalo

Významným nálezem na rozhraní jižních Čech a Vysočiny je depot snad 27 kusů zlatých keltských mincí (bezpečně doloženo 9 kusů) z mladší a pozdní doby laténské, známých jako duhovky. Byly nalezeny mezi obcemi Leskovice a Moraveč, tedy nepříliš daleko od Černovic.

Nález učinil v březnu 1923 Josef Novák z Moravče na svém poli, v nejjižnějším cípu katastru obce Leskovice. Bohužel nebylo možno zjistit podrobnější okolnosti nálezu, který se ostatně nestal najednou, nýbrž nadvakrát. Náhodný objev několika zlatých "cvočků" při zřizování polního trativodu vedl k opětnému prohledání vykopané hlíny, v níž pak bylo nalezeno několik dalších exemplářů. Zlaté čočky prý se z hlíny vysypaly docela volně, nebyly v žádné nádobě a nebyla prý zpozorována žádná stopa po ztrouchnivělém dřevě, kůži ani po čemkoliv podobném.

Klasické místo nálezu v prameni

Mince byly objeveny "v místě, kde to bublalo", tedy v prameni. Osud obsahu tohoto pokladu je velmi spletitý. Významný český historik J. Dobiáš zaregistroval devět bójských mincí, z nichž osm sám získal. Rozpoznal mimořádný význam pokladu a zveřejnil jej na stránkách Numismatického časopisu československého.

(Bójové byl kmen Keltů na našem území).

V roce 1994 se J. Fröhlich pokusil lokalizovat místo pokladu, což se mu povedlo, a zároveň získal informaci, že zde bylo nalezeno dalších 18 mincí. Tento zatajený rodinný příběh navýšil celkový počet nalezených mincí na 27 kusů. V dochované části pokladu je zastoupeno sedm statérů mušlového typu a jedna osmina statéru mušlové řady. K ukrytí tohoto nálezu došlo zřejmě někdy na přelomu 2. až 1. století před naším letopočtem.

Zlatonosné území?

Leskovický poklad je velmi zajímavý. Spojitost s místem nálezu v prameni naznačuje jeho symbolický, votivní charakter. Navíc samo místo nálezu je zcela výjimečné, neboť z regionu Pelhřimovska osídlení z doby laténské až na ojedinělé výjimky neznáme.

Nález je zajímavý ještě po jedné stránce, svým nalezištěm. Z toho, že nejvíce duhovek bylo dosud nalezeno v Čechách, se soudí, že to jsou mince domácího původu. Valná část těchto nalezišť byla v blízkosti míst, kde se v horninách a řekách nalézalo zlato. Pro správnost tohoto názoru by se mohlo naleziště těchto duhovek zdát ukázkovým důkazem. Neboť na potoce, k němuž se sklání leskovické pole s nalezištěm, bývaly vidět rozsáhlé sejpy, tedy stopy po velmi intenzivním dobývání zlata v dávno minulých dobách. Takové stopy po těžení zlata nejen z potočního písku, ale i z údolních teras se dosud přes všechny meliorační práce zachovaly v přímém sousedství i na obou pramenech Novocerekvického potoka, tekoucích od Lidmaně a Markvarce.

Zlátenka

Jinou stopu po rýžování uchoval sousední vrch Zlátenka, pod nímž pramení potůček tekoucí kolem naleziště duhovek. Stejně se jmenuje i ves Zlátenka, zvaná dříve i Zlatná Lhota, v níž podle tradice bydleli horníci dobývající tu zlato.

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Slavná, i když dnes již pomalu zapomenutá historie. Kdo si ještě pamatuje na zlatý poklad?

A na závěr?

Jak vidno, zázraky se dějí. I v zapadlém koutě našeho venkova můžeme nalézt něco tajemného a dozvědět se něco více o našich předcích. 

Vždyť podle výzkumů jsou České země geneticky mimořádně pestré, slovanské kořeny má 35 % populace, u 30 % lidí lze vystopovat jejich germánsko-keltský původ a 10 % má prapředky z řad Vikingů. Zbytek má například židovský původ, někteří lidé mohou hledat své kořeny v jižní Evropě nebo na Sibiři…

Literatura:

Bauerová, A. - Keltové v Čechách

Bauerová, A. - Zlatý věk Keltů v Čechách

Mátl, V. - Po stopách Keltů v Čechách

ČSAV - Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, sv. I

Regionální tisk

Internetové zdroje

Uhřice a Třebnice, 

jak se to rýmuje?

Co mají společného Uhřice, Třebnice a dva významní rakouští vojáci?

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

I velké rody mají skromné začátky a počínají se z malých vísek.

Jak přišli Radečtí z Radče do Uhřic

Příslušníci čtvrté větve Radeckých z Radče se shodou okolností ocitli v malé vesničce Uhřice v Českém Meránu. Původně sídlili na tvrzi Radeč severně od Nového Bydžova. Roku 1646 totiž rytíř Jan Jiří Radecký z Radče, hejtman Vltavského kraje, zakoupil uhřický statek.

Žil poté ve zdejší tvrzi, která byla přestavěna na větší sídlo, při němž byl pivovar. K původní budově přibyla postranní křídla, takže vznikl objekt kolem čtvercového nádvoří. Stavba se od té doby nazývala zámkem. Zámek měl věžičku se zvonkem na svolávání robotníků, ale o 200 let později vyhořel. Dodnes se zachovalo pouze jedno obytné křídlo nad potokem s mohutnými opěráky a sgrafitovou výzdobou. Radecký tu ale bydlel plných pětačtyřicet let.

K Uhřicím ještě přikoupil roku 1659 Třebnice u Sedlčan, i ty budou hrát roli v našem příběhu.

Co nás ale zajímá je fakt, že byl prapradědem obou zatím neznámých vojenských pánů. Roku 1694 byl povýšen do panského stavu.

A zde se nám počne náš příběh dělit do dvou dějových linií.

Po smrti Jana Jiřího z Radče hospodařili na Uhřicích jeho dva synové, Kryštof Ferdinand a Petr Eusebius, několik let společně. Otcovské dědictví si rozdělil až roku 1698.

Starší syn, Kryštof Ferdinand Radecký z Radče a na Uhřicích, byl praděd prvního z těch doposud skrytých pánů. Mimo rodové sídlo Uhřice vlastnil ještě Mezilesí.

Mladší syn, Petr Eusebius Radecký z Radče, byl praděd zase toho druhého neznámého. Chtě nechtě musel opustit Uhřice a přesídlit na Třebnice. Protože tu neměl, kde zůstávat, nechal zde postavit zámek. Mimo to vlastnil ještě Tvoršovice.

Uhřická linie a poslední "Táborita"

Dcera Kryštofa Ferdinanda, Barbora Anna (Anežka) Radecká na Uhřicích, byla babička jednoho a prateta druhého z našich dvou neznámých. Provdala se za Jana Kryštofa Malovce z Malovic. Spojily se tak dva české šlechtické rody, Radečtí z Radče a Malovci z Malovic. Mimo jiné děti měla dceru Karolinu Apolenu Malovcovou z Malovic, jež se provdala za Josefa Jiřího Jeníka z Bratřic na Radvanově a Dolních Hrachovicích.

To tedy byli rodiče našeho prvního neznámého. A kdo jím tedy byl? Tím neznámým byl rytíř Jan Nepomuk Vojtěch Baltazar Ignác Jeník z Bratřic, který se narodil se roku 1756 na zámečku v Radvanově u Mladé Vožice. Rod Jeníků se psal z Bratřic podle vísky za Pacovem.

Jeho sestra, Kateřina Antonie Anna Jeníkovna z Bratřic, se vdala za Františka Josefa, hraběte Vratislava z Mitrovic, narozeného na zámku v Nových Mitrovicích (Přestavlkách). Společně pak hospodařili v Radvanově a Ústějově. Jan Jeník tu u ní v roce 1838 strávil delší čas, kdy sbíral lidové písničky z Mladovožicka.

Jan Jeník z Bratřic

Jan Jeník studoval už od osmi let v pražském Klementinu, kde strávil šest let v jezuitském gymnáziu. Přísný řád, špatná strava a komunikace povolená pouze v latině v něm vyvolaly odpor proti jezuitům. Poté studoval filozofii a práva, studia však nedokončil a dal se na vojnu. Bylo to za císařovny Marie Terezie. Sloužil pod významným vojevůdcem generálem Laudonem. Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon! (německy Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!) a také na jeho počest vznikla česká lidová píseň "Generál Laudon jede skrz vesnici, má bílou čepici".

Roku 1797 rytíř Jan Jeník z Bratřic ležel s vojskem na Rýnu. Sestra Kateřina Anna ho tehdy zvala na svatbu s hrabětem Vratislavem z Mitrovic, a protože Jeník tou dobou zdědil po svém strýci, baronu Malovcovi z Malovic, střezimířské panství, vymohl si dovolenou. Tuto část jeho života ztvárnil spisovatel Alois Jirásek v "Písničkách". Jsme svědky přivítání "bílého oficíra" ve Střezimíři a sledujeme, jak se Jeník stal statkářem. O žních chodil na pole, bavil se při dožínkách, přijímal návštěvy, sbíral písničky a Jirásek nezapomněl v příběhu ani na lásku. Když Jeník srovnal pohodlný život na venkově s útrapami vojenského života, rozhodl se odejít z vojska.

Po dovršení dvaceti pěti let služby, jako důstojník uplatnil nárok na výslužné. Nechal naposled nastoupit svoji setninu a jako císařský hejtman (setník) se rozloučil tenkrát nepříliš běžným způsobem, připomněl Jana Žižku, který "vojsko německé jako stádo rozplašil a zahnal", připomněl i Prokopa Holého "před kterýmž veškerá říše německá trnula, též i Řím".

Vlastenecký hejtman poté žil v Praze, kde se stal se známou a váženou osobností, ve společnosti vítanou. Zanechal po sobě rozsáhlou písemnou pozůstalost, která je dnes uložena v Národním muzeu. Jsou to čtyři řady tzv. "Bohemik", celkem 24 svazků. Obsahují přepisy ze starých knih, rukopisů a jsou vyzdobeny přílohami pocházejícími z různých knihoven a archivů. Jsou mezi nimi i české písničky.

Hejtman rytíř Jan Jeník z Bratřic, mezi přáteli nazývaný "poslední táborita" se dožil téměř devadesáti let. Zemřel v roce 1845 v Praze. Byl pohřben do hrobky v kostele v Chotýšanech u Benešova. Pohřeb obstaral prasynovec Vratislav z Mitrovic, pán na Voticích. Šlechtický znak Jeníků byl na rakvi obrácen na znamení, že zemřel poslední svého rodu.

Třebnická linie a slavný maršál

Již jsem předeslal, že Třebnice získal Petr Eusebius Radecký z Radče. Po něm majetek přešel na jeho jediného syna Václava Leopolda Jana Radeckého. Dále Třebnice zdědil starší syn Petr Eusebius II. Radecký z Radče a na Třebnicích. Za manželku si vzal Marii Venantii rozenou Bechyňovou z Lažan. A to byli tedy rodiče našeho druhého neznámého.

Václav Radecký z Radče

Tím slavným synem byl Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče, pozdější rakouský maršál a vojevůdce.

Pocházel ze starobylého českého šlechtického rodu, ale jeho skutečnou vlastí nebyly Čechy, ale rakouské mocnářství. Byl to významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor, jenž je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století. Působil i jako pobočník generála Suvorova. Podílel se na porážce francouzského císaře Napoleona. Stal se polním maršálem a aktivní vojenskou kariéru završil vítězstvím v Itálii v úctyhodných dvaaosmdesáti letech.

Josef Václav Radecký z Radče je bezesporu jeden z nejvýznamnějších vojenských velitelů historie, ale je také současně i poněkud kontroverzní postavou naší minulosti. Když v lednu roku 1858 zemřel, byl v Praze na Malostranském náměstí již v listopadu téhož roku vztyčen jeho pomník, který byl po vyhlášení samostatného Československa v roce 1919 odstraněn (dnes je umístěn v Lapidáriu Národního muzea). Starého maršála tak dodnes připomíná zejména slavný "Pochod Radeckého" z pera Johanna Strausse staršího, jenž patří k nejhranějším skladbám vůbec.

Václav Radecký zemřel v roce 1858 ve své rezidenci ve státní vile v Miláně. Ve Vídni nato nechal císař František Josef I. zesnulému uspořádat pohřební průvod spolu s přehlídkou vídeňské posádky. K odpočinku byl uložen na místě zvaném Heldenberg.

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Nu a dobrali jsme se společně až k závěru našeho příběhu, kde se nám dějové linie opět spojují.

A na závěr?

Z předchozího velmi zřetelně vyplývá, že hejtman rytíř Jan Jeník Bratřic a maršál hrabě Václav Radecký z Radče byli vzdálenými bratranci se společnými předky pocházejícími z Uhřic v Českém Meránu. I takto zajímavé náhody nám někdy mohou dějiny připravit. Jak napsal Č. Habart: "Uhřice jsou malé, ale dějiny mají bohaté".

Tak již tedy víte? Uhřice a Třebnice, jak se to rýmuje?

Literatura:

Fiala, M. - Český Merán ve staletích

Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Kopáč, R. - Jan Jeník z Bratřic

Halada, J. - Lexikon české šlechty

Mašek, P. - Šlechtické rody

Jirásek, A. - F.L. Věk

Jirásek, A. - Písničky

Internetové zdroje

Ve víru třicetiletých bojů na Mladovožicku

Někomu se daří, jinému zase nedaří. Hromadění majetku na straně jedné, vyhnanství a smrt na straně druhé…

Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat

Těžká doba zasáhla všechny, některé více, jiné méně, tak jak už to v životě chodí. I v kraji Mladovožicka. Podívejme se společně na příběh, který psaly dějiny a v němž osoba hlavního představitele vytvořila zajímavé spojení několika regionů…

Trocha z historie města

V roce 1603 získal Mladou Vožici Jan Bernard Fünfkirchen z Fünfkirchu za 80 000 kop míšeňských. Městu Mladé Vožici věnoval městské knihy a roku 1611 založil knihy trhové a památné. Byl velký obhájce evangelických práv. Účastnil se stavovského povstání, a proto mu byl jeho majetek po bitvě na Bílé hoře konfiskován, tak jako mnohým jiným. On sám byl zatčen a uvězněn ve vězení na Zbirohu, kde i posléze zemřel.

Dalším majitelem Mladé Vožice se stal Don Baltazar de Marradas, císařský generál, který se stal vojenským dvorním radou, velitelem královské osobní stráže, generálem jezdectva, polním generállajtnantem a vojenským dvorním radou španělského krále.

Mladou Vožici a další panství získal od císaře Ferdinanda II. jako kompenzaci za své vojenské služby. Na svých panstvích důsledně prováděl rekatolizaci a díky tomu byla Mladá Vožice roku 1624 prohlášena za ryze katolickou oblast.

(Rekatolizace v naší zemi byl proces obracení protestantů (kacířů) na římskokatolickou víru. Probíhala od bitvy na Bílé hoře a zprvu byla uplatňována českým králem a římským císařem Ferdinandem II. Rekatolizace byla řízena papežskou kurií a "Svatou kongregací pro šíření víry".)

Roku 1629 pak prodal Marradas panství vožické a šelmberské Veronice Častolárové z Dlouhé Vsi za 65 000 zlatých rýnských. To také znamenalo konec vlády Španěla nad jihočeským městečkem…

Stavovské povstání a třicetiletá válka

Bylo povstání českých stavů proti císaři Ferdinandovi II. Štýrskému, jež zasáhlo celou českou zemi. Někteří zdejší páni se v té době přidali na stranu, jež byla po bitvě na Bílé hoře ta poražená. Z toho samozřejmě vyplývaly i důsledky.

Porážku povstání korunovala nechvalně známá Staroměstská exekuce ze dne 21. června 1621, známá také jako "poprava 27 českých pánů". Představovala nebývale krutou tečku za událostmi, které začaly druhou pražskou defenestrací 23. května 1618, a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře na kraji Prahy.

Co to byla a kde se tu vzala třicetiletá válka? Byl to evropský ozbrojený konflikt, jímž vyvrcholily spory mezi římskokatolickou církví a zastánci protestantských vyznání. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu. Probíhala mezi léty 1618–1648.

Marradas a Libštejnský

Do třicetileté války na našem území zasáhl významně i známý španělský vojevůdce Baltasar Marradas, jenž jak jsem předeslal, se stal také majitelem Mladé Vožice.

V té době vydaný císařský patent mu nařizoval omilostnit ty účastníky stavovského povstání, kteří projeví dobrou vůli a vzdají se. Tak učinili například obyvatelé Veselí nad Lužnicí. Blízká Soběslav ale stejnou nabídku odmítla, a to i po druhé, již hrozivější výzvě dalšího císařského velitele, Zdeňka Lva Libštejnského z Kolovrat. Co on na to?

"Já jako přirozený Čech nepřál bych žádnému škody. To jest věru jinačejší lid, nežli prve byl, i větší síla. Rád se podívám, jak odolají. Ó blázni! Již aspoň sobě srozumějte! Nežli mně se zdá, že teprva s svou vlastní škodou zmudří. […] In summa nyníčko jest kuše napjatá. Uhři jsou zkroceni, Slezáky krotí král polský, Moravce Dampír a Don Baltazar zkrotí Čechy."

I páni jsou jenom lidé, někteří jsou však pěkní ptáčci…

Baltasar Marradas

Mezi městskou radou v Třeboni a jejím dobyvatelem, Baltasarem Marradasem, byla sjednána kapitulační smlouva, jíž se obyvatelé vzdali císaři a na oplátku byli "na milost přijati a při všech svých věcech, religii, obdarováních, statcích i hrdlech zachováni."

Baltasar Marradas si s sebou vzal "na památku" nejen cennosti z třeboňského zámku, ale zaujal ho též inventář kostela svatého Jiljí na břehu rybníka Svět. Zabavené konfiskáty poté skončily na Hluboké, již dostal s tamějším panstvím od císaře nejprve do zástavy a později i do trvalého vlastnictví. Viditelně chudý tedy nebyl…

Třeboňské panství bylo tak zdevastováno, že připomínalo spíše poušť, nijak se nepodobající onomu kvetoucímu kraji doby předbělohorské…

Zdeněk Libštejnský z Kolovrat a na Uhřicích

Český místodržící Karel z Lichtenštejnu sice Třeboňským nařídil, aby neplatili válečné kontribuce, jak to po nich žádal velitel do Třeboně nově umístěné císařské posádky, náš starý známý Zdeněk Libštejnský z Kolovrat. A protože ten si zjevně nedal říct, muselo toto nařízení vyjít dokonce čtyřikrát...

Historik August Sedláček, mladovožický rodák, nám na Zdeňka Libštejnského zanechal dosti nelichotivou vzpomínku. Nu, poslechněme si ji:

"Císařský generál Baltasar de Marradas byl po dobytí Třeboně nejvyšším pánem zámku i města. Zámek byl plný skvostné výbavy, neboť zde předtím zemřel poslední Rožmberk Petr Vok. Marradas zde nechal posádku, jíž velel Zdeněk Libštejnský z Kolovrat. Zdeněk si po Marradasově odchodu zámek dobře prohlédl a ze zbrojnice, šatnice něco, jakož i vozy, nosidla, ano i 60 oulův, všelijaký nábytek a obrazy na statek svůj Uhřice voziti dal. Manželce jeho líbily se těžké hedvábné záclony v bibliotéce, i vzala si je také..."

Zdeněk Libštejnský znovu na scéně, tentokráte v kraji Českého Meránu

Po porážce stavovského povstání stál v čele jedné z rekatolizačních komisí. Povahu hraběte z Kolovrat velmi dobře osvětlují i další jeho činy.

Uhřické zboží na Sedlecku koupil levně jako konfiskát po neprávem obviněném majiteli Hozlauerovi z Hozlau. Když měl posléze jeho vdově majetek vrátit, raději ho prodal dál… Vdově Hozlauerové trvalo sedm let, než majetky získala zpět. Obzvláště díky Zdeňku Libštejnskémuz Kolovrat a na Uhřicích…

Mírová jednání ve Vestfálsku

Evropa již byla unavená a vysílená dlouhými léty bojů. Nezbylo tedy než začít vyjednávat o míru. Na konci ledna 1645 pronikla švédská armádaještě naposledy do českých zemí. Švédský vojevůdce měl v úmyslu přímo ohrozit císařskou Vídeň. Válka již trvala sedmadvacátý rok a obě válčící strany již byly vyčerpané. Panovníci by na jednu stranu rádi uzavřeli mír, ale na druhou stále ještě čekali na ono příslovečné štěstí, jež by jim pomohlo k vítězství.

Bitva u Jankova aneb je sedm tisíc mrtvých za den hodně či málo…

Výsledkem toho byla jedna z nejkrvavějších bitev, ta u Jankova u Votic v březnu 1645. Odhady uvádějí až 7000 obětí bitvy. Zbídačené obyvatelstvo zůstalo bez přístřeší, jídla, ovšem na ně nikdy nikdo v dějinách ohled nebral. Válku vždy vedli páni a doplatili na ni kmáni. Bitva ale snad pomohla k dřívějšímu míru. Ten byl uzavřen 24. října 1648. Do zdevastované Evropy se konečně začal pozvolna vracet normální život.

Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko

Strasti války dopadly téměř na celé Čechy. Počet obyvatel klesl válečnými útrapami, hladem a díky epidemiím moru na pouhou polovinu předválečného počtu. Mnoho usedlostí zůstalo po válce prázdných. Pro lidi nebyl chleba, nebylo ani krmení pro dobytek. Sedláci se museli sami zapřáhnout do pluhů, pokud vůbec měli, co sít. Kvůli hladu se vzmáhala surovost a šířilo se násilí.

Jak vidno, události té doby se nevyhnuly ani Mladé Vožici.

A na závěr?

A přesto se lidé viditelně nepoučili. Chtělo by se říci "už nikdy více", ale znáte je…

Literatura:

Sedláček, A. - Dějiny města Mladé Vožice v Táborsku

Sedláček, A. - Hrady, sv. III

Fiala, M. - Český Merán ve staletích

Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku

Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko

Titl, D. - Třeboň a stavovské povstání

Čornejová, I. - Temno

Uhlíř, D. - Drama Bílé hory

Kilián, J. - Třicetiletá válka

Fukala, R. - Třicetiletá válka

Klučina, P. - Třicetiletá válka

Polišenský, J. - Třicetiletá válka

Internetové zdroje

Za tajemnými kameny pod hradem 

Vysokým Chlumcem

Kříže s kalichem 

v Českém Meránu

Jak to vlastně 

bylo u Sudoměře 

aneb 

bitva mýtů zbavená

Nádherná Kamenice 

a 

Janovice

Chlístovské menhiry